Uncia

Uncia byla nejmenší jednotka římského bronzového mincovního systému, která představovala dvanáctinu asu. V praxi šlo o drobnou hodnotu používanou v době, kdy římské peníze stavěly na bronzových mincích a jejich frakcích, a pojem uncia se udržel i jako obecné označení „dvanáctiny“ v různých soustavách.

Historie

Římský bronzový mincovní systém se vyvíjel od rané republiky a dlouho byl založen na mincích z bronzu (přesněji z měděných slitin), které sloužily pro každodenní směnu. Základní jednotkou byl as, jehož hmotnost a podobu ovlivňovaly hospodářské podmínky i potřeby státu. Aby bylo možné platit i malé částky, vznikla škála dílů asu, tedy frakcí, které umožňovaly jemnější dělení hodnoty.

Nejmenší z těchto frakcí byla právě uncia, tedy jedna dvanáctina asu. Samotný název vychází z latinského slova uncia, které znamená „dvanáctina“ a ve starověku se používalo i mimo oblast peněz – například u vah a měr. V měnovém kontextu tak uncia označovala nejmenší „počítaný“ díl základní bronzové jednotky.

Význam uncie souvisí s tím, že rané římské mincovnictví pracovalo s rozvinutou soustavou frakcí, která měla být praktická pro trh, drobné nákupy a běžné platby. V období, kdy se běžně používaly bronzové mince různých velikostí, bylo takové dělení přehledné a intuitivní. Postupem času se však římská měna proměňovala: do popředí se dostávalo stříbro a později i další nominály, zatímco těžké bronzové ražby a jejich drobné frakce ztrácely původní význam.

Pojem uncia přesto nezmizel. Díky svému „matematickému“ významu se udržel jako označení dvanáctiny i v jiných souvislostech a pozdější terminologie jej využívala například při popisu měr a vah. V numismatice však uncia zůstává především připomínkou raného římského bronzového systému a jeho snahy vytvořit praktické dělení hodnoty pro každodenní oběh.

Vzhled a zařazení mezi římské bronzové nominály

Jako mince byla uncia drobný bronzový kus, který v rámci řady frakcí odpovídal nejnižší hodnotě. Vedle ní existovaly i vyšší díly asu, které měly vlastní názvy a často i tradiční značky hodnoty. U raných římských bronzových ražeb bývalo běžné vyznačovat hodnotu tečkami nebo jinými jednoduchými symboly, aby byla mince snadno rozpoznatelná i bez čtení nápisu. U uncie se tak typicky očekává značení odpovídající jedné dvanáctině, i když konkrétní podoba se mohla lišit podle období a typu ražby.

Při určování uncie je důležité zasadit ji do konkrétní série bronzových mincí, protože hmotnostní standard asu se v čase měnil a s ním i velikost a hmotnost jednotlivých frakcí. Numismatický popis proto obvykle pracuje s kombinací nominálu, typu (ikonografie), období a případného hodnotového značení. Uncia je tak dobrým příkladem toho, jak římské mincovnictví propojovalo praktickou potřebu drobných peněz s jednoduchým a přehledným systémem dělení základní jednotky.