Velkoknížectví

Velkoknížectví je monarchický státní útvar v čele s velkoknížetem nebo velkokněžnou, představující hodnost mezi knížectvím a královstvím v evropské hierarchii titulů. Tento vznešený titul vznikl ve východní Evropě pro vládce rozsáhlých území a později byl adoptován v západní Evropě jako zvláštní forma suverénního státu. V numismatice mají velkoknížecí mince významné postavení, často kombinující prvky knížecích a královských ražeb s vlastní distinktivní symbolikou.

Historie

Titul velkoknížete se poprvé objevil v Kyjevské Rusi v 10. století jako označení nejvyššího vládce mezi ruskými knížaty. Velkokníže kyjevský byl primus inter pares mezi údělnými knížaty, kontroloval hlavní obchodní cesty a měl nárok na tribut od ostatních knížectví. Vladimír Veliký a Jaroslav Moudrý vybudovali Kyjev jako centrum východoslovanského státu. Po mongolské invazi ve 13. století přešla velkoknížecí hodnost postupně na vladimirské a později moskevské knížete.

Litevské velkoknížectví vzniklo ve 13. století jako pohanský stát odolávající křižáckým výbojům. Pod vládou Gediminovců expandovalo na území dnešní Litvy, Běloruska a Ukrajiny, stávajíc se největším evropským státem 14. století. Vytautas Veliký vládnoucí 1392-1430 přivedl velkoknížectví na vrchol moci, kontrolujíc území od Baltského po Černé moře. Po Lublinské unii 1569 vytvořilo s Polskem dvojstát, zachovávajíc si vnitřní autonomii až do dělení Polska.

V západní Evropě byl velkoknížecí titul poprvé udělen Medicejským ve Florencii. Papež Pius V. povýšil v roce 1569 toskánské vévodství na velkovévodství, čímž vytvořil novou kategorii mezi vévodstvím a královstvím. Cosimo I. Medicejský tak získal vyšší prestiž bez formálního královského titulu. Toskánské velkovévodství prosperovalo jako centrum umění a vědy až do sjednocení Itálie 1860.

Moskevské velkoknížectví pod vládou Ivana III. a Vasilije III. postupně sjednotilo ruské země a osvobodilo se od mongolské nadvlády. Ivan IV. Hrozný přijal v roce 1547 carský titul, ale velkoknížecí hodnost zůstala součástí titulatur y pro členy carské rodiny. Velkokníže se stal standardním titulem pro carovy syny a vnuky, každý s právem na apanáž a vlastní dvůr.

Napoleonské války přinesly vznik nových velkoknížectví. Velkovévodství varšavské 1807-1815 představovalo pokus o obnovení polského státu pod francouzským protektorátem. Na Vídeňském kongresu 1815 vznikla velkovévodství Bádenské, Hesenské, Meklenburské a Sasko-výmarské jako suverénní státy Německého spolku. Lucemburské velkovévodství vytvořené z bývalého rakouského Nizozemska získalo zvláštní status v personální unii s Nizozemskem.

Jediné přeživší velkoknížectví je Lucembursko, které si zachovalo nezávislost díky neutralitě garantované velmocemi. Po odtržení od Nizozemska 1890 vládne dynastie Nassau-Weilburg. Finské velkoknížectví 1809-1917 existovalo jako autonomní část ruské říše s vlastním sněmem a měnou. Pobaltská velkoknížectví byla začleněna přímo do Ruska. Zánik monarchií po první světové válce ukončil éru velkoknížectví s výjimkou Lucemburska.

Velkoknížecí moc a správa

Velkoknížecí pravomoci se lišily podle typu státu a historického období. Suverénní velkoknížectví jako Toskánsko nebo Litva disponovala plnou státní suverenitou včetně práva uzavírat mezinárodní smlouvy, razit mince a vést samostatnou zahraniční politiku. Autonomní velkoknížectví jako Finsko měla vnitřní samosprávu, vlastní zákonodárství a správu, ale zahraniční politiku řídila nadřazená moc. Titulární velkoknížectví představovala pouze čestnou hodnost bez územního základu.

Mincovní systém velkoknížectví odrážel jejich postavení. Toskánské zlaté zecchiny a stříbrné francesconi konkurovaly papežským a benátským ražbám kvalitou i hodnotou. Litevské groše s jezdcem Vytisem cirkulovaly po celé východní Evropě. Finské velkoknížectví razilo vlastní marky s carským orlem a finským lvem. Bádenské a hesenské velkovévodství vydávaly zlaté dukáty a vereinstalery podle konvence německých států.

Administrativní struktura velkoknížectví kombinovala prvky knížecí a královské správy. Velkoknížecí dvůr napodoboval královský ceremoniál s hofmistrem, maršálkem a kancléřem. Státní rada fungovala jako poradní orgán pro zákonodárství a správu. Ve větších velkoknížectvích existoval dvoukomorový parlament - šlechtická komora a volená sněmovna. Litevské velkoknížectví mělo unikátní systém sejmíků reprezentujících jednotlivá vojvodství s právem instruovat poslance na generální sněm.

Zajímavosti

• Lucembursko je dnes nejbohatší země světa podle HDP na hlavu, ačkoliv je nejmenším zbývajícím velkoknížectvím
• Litevské velkoknížectví používalo rusínštinu jako úřední jazyk, nikoliv litevštinu, až do 17. století
• Toskánský velkokníže Leopold II. jako první evropský panovník zrušil trest smrti v roce 1786
• Finské marky ražené za velkoknížectví byly jedinou neruskou měnou povolenou v carské říši
• Velkoknížecí koruna Romanovců obsahovala 4936 diamantů a vážila přes 2 kilogramy
• Poslední litevský velkokníže Stanisław August Poniatowski byl zároveň posledním polským králem před dělením Polska