Washingtonská deklarace

Washingtonská deklarace byla proklamace československé nezávislosti vyhlášená 18. října 1918 ve Washingtonu, která formálně ustanovila Československo jako suverénní stát a definovala jeho demokratické principy. Tento dokument vypracovaný T. G. Masarykem představoval završení zahraničního odboje a de facto ústavu budoucího státu ještě před jeho faktickým vznikem. Deklarace sloužila jako diplomatický nástroj pro získání mezinárodního uznání a vnitropolitický program první republiky založený na amerických demokratických ideálech.

Historie

Washingtonská deklarace vznikla v kritickém momentu rozpadu Rakousko-Uherska, kdy bylo nutné rychle etablovat československé nároky na mezinárodní scéně. Masaryk pracoval na textu od září 1918 v americkém exilu, konzultoval jej s prezidentem Woodrow Wilsonem a State Departmentem. Text byl dokončen 14. října a oficiálně publikován 18. října prostřednictvím československé diplomatické mise. Deklarace byla okamžitě distribuována všem spojeneckým vládám a médiím jako oficiální proklamace nezávislosti.

Vyhlášení mělo pečlivě načasovanou choreografii - Masaryk informoval telegraficky Beneše v Paříži a Štefánika v Itálii, aby koordinovali simultánní oznámení v Evropě. Americká vláda uznala Československou národní radu jako de facto vládu téhož dne, následována Francií a Británií. Text byl vytištěn v milionech exemplářů a letecky distribuován nad územím rozpadajícího se Rakousko-Uherska. V Praze se o deklaraci dozvěděli až 24. října, ale její vliv na vyhlášení samostatnosti 28. října byl zásadní.

Deklarace nebyla pouze formální proklamací, ale programovým dokumentem definujícím charakter budoucího státu - demokratickou republiku s rovnoprávností národů, svobodou vyznání, všeobecným volebním právem včetně žen a sociální spravedlností. Masaryk vědomě následoval model americké Deklarace nezávislosti, aby získal sympatie americké veřejnosti. Dokument obsahoval i kontroverzní pasáže o "československém národě" a postavení menšin, které později komplikovaly vnitřní politiku.

Obsah a význam deklarace

Deklarace obsahovala pět základních částí: historické zdůvodnění práva na samostatnost, odmítnutí habsburské legitimity, demokratické principy nového státu, zahraniční orientaci na Dohodu a vztah k menšinám. Klíčová byla formulace o "československém národě" jako jednotném politickém subjektu, která měla diplomaticky posílit nárok malého národa na samostatnost, ale ignorovala slovenskou národní identitu. Příslib rovnoprávnosti menšin podle "švýcarského modelu" nebyl nikdy plně realizován.

Mezinárodní význam deklarace spočíval v její roli jako právního základu pro uznání Československa ještě před faktickým převzetím moci v Praze. Spojenecké vlády mohly jednat s Československou národní radou jako legitímní vládou na základě tohoto dokumentu. Deklarace také sloužila jako důkaz demokratických intencí nového státu v kontrastu k poraženým centrálním mocnostem. Wilsonova administrativa používala československý příklad jako modelový případ sebeurčení národů.

Vnitropoliticky deklarace fungovala jako předběžná ústava do přijetí prozatímní ústavy v listopadu 1918. Její principy byly inkorporovány do ústavní listiny z roku 1920. Masarykův důraz na americký model demokracie ovlivnil institucionální výstavbu první republiky včetně silného prezidentského úřadu. Kritici poukazují na nesplněné sliby autonomie pro Slovensko a nedostatečnou ochranu německé a maďarské menšiny.

Zajímavosti

• Originál deklarace psaný Masarykem na stroji s jeho ručními poznámkami byl ukraden z Národního muzea v roce 1989 těsně před sametovou revolucí a dodnes nebyl nalezen.
• Speciální pamětní mince s textem deklarace byly raženy v USA ještě v říjnu 1918 z iniciativy českých krajanů - první "československé" mince vznikly před státem samotným.
• Stalin v roce 1943 nabídl Benešovi vrácení originálního telegramu s deklarací zabaveného v ruském archivu výměnou za souhlas s připojením Zakarpatské Rusi k SSSR.