Stříbrné haléře
Stříbrné haléře jsou drobné mince středověké Svaté říše římské. Haléř vznikl jako fenik říšské mincovny ve Švábském Hallu a roku 1356 jeho ražbu Karel IV. Lucemburský upravil říšským zákonem mimo jiné pro Frankfurt. Stříbra v něm stále ubývalo, až se z něj stala měděná drobná mince.
Haléř dostal jméno podle říšské mincovny ve Švábském Hallu, jejíž feniky s rukou a křížem se v listinách poprvé objevují v letech 1200 a 1208. Proti feniku sousedních oblastí měl menší hodnotu, a proto se hodil pro drobný obchod. Ve 13. a 14. století se rozšířil po celém jihu říše a začaly ho razit i další mincovny.
Plnohodnotnou stříbrnou mincí haléř nebyl ani v době největšího rozmachu. Karel IV. Lucemburský (1316–1378) roku 1356 říšským zákonem nařídil razit haléře v Ulmu, Donauwörthu, Frankfurtu a Norimberku: kus měl vážit asi 0,63 g a obsahovat jen třetinu stříbra, kolem 0,21 g ryzího kovu. Haléře jednotlivých mincoven se nově rozlišovaly písmenem nebo znakem.
Ryzost pak dál klesala. Haléř z roku 1385 obsahoval asi 0,13 g stříbra, v roce 1437 už jen kolem 0,08 g při čtvrtinovém podílu stříbra ve slitině. V Čechách zavedl haléř jako čtrnáctinu pražského groše mincovní řád z roku 1384; za Vladislava II. Jagellonského se haléře razily ze slitiny s méně než pětinou stříbra a lidově se jim říkalo černé peníze.
Od 16. století byl haléř v německých zemích už jen pomocnou mincí v hodnotě půl feniku. Ve Francích se od devadesátých let 17. století razil z čisté mědi a haléře patřily k prvním měděným mincím v Německu. Jméno později převzala rakouská korunová měna: od roku 1892 byl haléř setinou koruny, ovšem už ne ze stříbra, ale z mědi a niklu.
