Tolary Leopolda Antonína Eleutheria z Firmianu
Leopold Antonín Eleutherius z Firmianu (1679–1744) byl salcburským arcibiskupem v letech 1727 až 1744. Do dějin se zapsal především vyhnáním více než dvaceti tisíc protestantských poddaných roku 1731 – šlo o jedno z posledních velkých náboženských vyhnanství v dějinách západní Evropy. Zemřel v Salcburku.
Řazení produktů
Výpis produktů
Elegantní čtvrt tolar Leopolda II. z roku 1791 s Burgundským křížem a řádem zlatého rouna představuje vzácný kus habsburské mincovní historie konce 18. století. Zbroušená hrana...
Stříbrný tolar arcivévody Ferdinanda II. Tyrolského spojuje výrazný renesanční portrét v bohatě zdobené zbroji s mnohopolním habsburským znakem. Nedatovaná ražba z mincovny Hall...
Stříbrný čtvrt-tolar z posledního roku vlády Karla VI., ražený v Hallu. Výrazný příklad barokní mincovní estetiky a symbolu císařské autority v habsburské monarchii.
Stříbrný 1/2 tolar Františka I. z roku 1815 ražený ve Vídni. Významná mince vydaná po pádu Napoleona, symbol stability habsburské monarchie.
Pražský čtvrt tolar Ferdinanda II. Habsburského z roku 1624 představuje působivou ukázku českého mincovnictví raného baroka. Spojuje panovnickou postavu s habsburskou orlicí a...
Stříbrný tolar Františka I. z roku 1825 ražený v Praze. Působivý kus z pozdní fáze jeho vlády, reprezentující klasickou císařskou symboliku a kvalitní pražskou ražbu.
Stříbrný tolar Leopolda V. Tyrolského z roku 1632 zaujme reprezentativním portrétem panovníka ve zbroji a bohatě členěným erbem na rubu. Rozměrná ražba z mincovny Ensisheim je...
Stříbrný tolar Rudolfa II. z roku 1601 ražený v Kremnici představuje mistrovský kus renesanční mincovní tvorby s portrétem císaře a říšským orlem.
Stříbrný tolar Maxmiliána III. Tyrolského z roku 1618, ražený v proslulé mincovně Hall, představuje jednu z posledních ražeb tohoto panovníka. Vyniká precizním portrétem...
Stříbrný říšský tolar z roku 1695, ražený ve Vídni za vlády císaře Leopolda I. Habsburského. Monumentální barokní ražba s charakteristickým portrétem panovníka v brnění a bohatě...
Stříbrná křížový tolar z roku 1797, ražená v Kremnici pod panováním Františka II. Detailní heraldický motiv a zachovalost z ní činí atraktivní kus pro sběratele...
Stříbrný tolar Františka II. z roku 1796 ražený v Miláně představuje klasický příklad habsburské moci před napoleonskými válkami.
Leopold Antonín Eleutherius z Firmianu (1679–1744) se narodil v Mnichově a salcburským arcibiskupem se stal roku 1727. Stál tak v čele církevního knížectví, které bylo samostatným státem s vlastní správou, vlastními financemi i vlastní mincovnou.
Jeho vláda měla jasný záměr: obnovit dřívější moc a slávu katolické církve na území, kde se po generace tiše udržely protestantské obce. Prostředky k tomu volil tvrdé, od misijních kázání s výhrůžkami tresty až po nátlak úřední.
Rozhodující krok učinil 31. října 1731, kdy nařídil vypovězení všech nekatolíků ze země. Odejít muselo přes dvacet tisíc lidí, tedy značná část obyvatelstva salcburského venkova. Byla to jedna z posledních velkých náboženských emigrací v dějinách západní Evropy.
Vyhnanci si našli nový domov daleko od Alp. Většinu z nich přijal pruský král Fridrich Vilém I. a usadil je ve Východním Prusku v okolí Gumbinnen, kde měl liduprázdnou zemi po morové ráně. Další skupiny zamířily do Hannoverska, do Nizozemí i do britské kolonie Georgie v Severní Americe.
Vedle konfesijní politiky po sobě zanechal i stavby. Nechal vybudovat zámky Klessheim a Leopoldskron, které patří k nejvýraznějším barokním sídlům v okolí Salcburku a slouží dodnes. Stavební ruch a nákladný dvůr přitom kladly na zemské finance nároky, které musely být z něčeho hrazeny – arcibiskupská mincovna proto pracovala po celou dobu jeho úřadu.
Zemřel 22. října 1744 v Salcburku ve věku pětašedesáti let. Hodnocení jeho vlády zůstává rozpolcené: pro jedny obnovitel církevní kázně, pro druhé muž, který kvůli víře vyhnal z domovů desetitisíce vlastních poddaných. Salcburk se z úbytku obyvatel vzpamatovával po desetiletí a příběh vyhnanců, kteří přes půl Evropy putovali do Pruska, zlidověl v písních a kronikách na obou koncích jejich cesty.
