Zlaté franky
Zlaté franky vycházejí z francouzské měny z roku 1803, v níž měl frank pevný obsah zlata i stříbra. Latinská mincovní unie z jejich standardu udělala mezinárodní platidlo a zlaté mince v hodnotě franků razila i habsburská monarchie. Dnešní zlaté franky jsou pamětní ražby menších států.
Řazení produktů
Výpis produktů
Ovládací prvky výpisu
Frank zavedený ve Francii roku 1803 byl bimetalický: zlato a stříbro se směňovaly v poměru 1 : 15,5, zhruba podle tehdejších cen obou kovů. Zlatá dvacetifranková mince, lidově napoleondor, vážila 6,45 g při ryzosti 900/1000, takže jeden frank odpovídal necelým 0,3 g ryzího zlata.
Na tento standard navázala Latinská mincovní unie, kterou v prosinci 1865 uzavřely Francie, Belgie, Itálie a Švýcarsko; o dva roky později přistoupilo Řecko. Zlaté dvacetifranky všech členů měly stejnou váhu i ryzost a platily napříč unií. Podle stejného vzoru razila zlato i řada zemí mimo ni, například Finsko, Srbsko a Bulharsko.
Do českých zemí se zlatý frank dostal díky smlouvě, kterou Rakousko uzavřelo s Francií v prosinci 1867. Monarchie od roku 1870 do roku 1892 razila zlaté mince 4 a 8 zlatých, které odpovídaly 10 a 20 frankům a nesly obě hodnoty. Po zavedení korunové měny zůstaly zákonným platidlem, nově se už ale nerazily.
Zlato jako oběživo ukončila první světová válka; švýcarský dvacetifrank zvaný „Vreneli“ se razil ještě do roku 1949 a unie formálně zanikla roku 1927. Dnešní zlaté franky jsou pamětní mince států, jejichž měna jméno franku převzala – třeba Džibutska, jehož frank vznikl roku 1949 a je pevně navázaný na americký dolar. Ražby o hmotnosti zlomku gramu s oběhem nemají nic společného.





