Zlaté mince Viléma I. Pruského

Vilém I. Pruský (1797–1888) prožil jeden z nejdelších životů, jaké se evropským panovníkům jeho století dostaly. Narodil se ještě v době napoleonských válek a zemřel v době, kdy stálo sjednocené Německo mezi předními mocnostmi světa.

Pruským králem se stal 2. ledna 1861, tedy v třiašedesáti letech, kdy jiní vládu opouštějí. Hned zpočátku se dostal do sporu s poslanci o reformu armády a krize jej přivedla k rozhodnutí, které určilo zbytek jeho vlády: povolal do čela vlády Otto von Bismarcka.

Následovala řada válek, z nichž Prusko pokaždé vyšlo posíleno – s Rakouskem roku 1866 a s Francií v letech 1870 a 1871. Vojenská reforma, kvůli které se panovník na začátku vlády s poslanci přel, se v těchto taženích ukázala jako rozhodující. Převaha Pruska tím byla potvrzena a s ní i jeho nárok vést německé státy.

18. ledna 1871 byl ve Versailles provolán německým císařem. Titul přijímal se smíšenými pocity; pruské královské koruny si vážil víc než nové císařské a obával se, že v ní zanikne. Skutečnou politiku nadále vedl Bismarck a panovník si na to i stěžoval – vládnout prý není snadné, když má člověk takového kancléře.

Zemřel 9. března 1888 ve věku devadesáti let. Rok, který následoval, vstoupil do dějin jako rok tří císařů: jeho syn Fridrich III. vládl pouhých devadesát devět dní, než podlehl nemoci, a trůnu se ujal vnuk Vilém II.

V paměti zůstal jako panovník, jenž svou zdrženlivostí dal prostor mimořádně schopnému ministrovi. Sjednocení Německa je spojeno s jeho jménem, ačkoli jeho skutečným hybatelem byl kdo jiný. Právě v této dvojici bývá spatřován zdroj síly i slabosti nové říše: fungovala, dokud spolu král a kancléř vycházeli, a rozkolísala se ve chvíli, kdy si mladý Vilém II. usmyslel vládnout sám a Bismarcka roku 1890 propustil.