Zlaté rubly
Zlaté rubly razilo carské Rusko od roku 1755, kdy carevna Alžběta Petrovna zavedla desetirublový imperiál. Nejrozšířenější jsou pěti- a desetirubly Mikuláše II. z let 1897–1911, ražené po Witteho reformě, která zavedla zlatý standard. Na ně navázal sovětský zlatý červoněc z roku 1923.
Zlatou minci s hodnotou deseti rublů zavedla roku 1755 carevna Alžběta Petrovna. Desetirublový imperiál a pětirublový poloimperiál se razily ze zlata ryzosti 917/1000. Kateřina II. Veliká roku 1764 imperiál odlehčila na zhruba 13,1 gramu, ryzost však ponechala.
V 19. století se zlato razilo hlavně v pětirublech, v běžném oběhu však převládaly papírové rubly, jejichž kurz vůči kovu kolísal. Za Alexandra III. Alexandroviče se roku 1886 vrátily imperiály a poloimperiály, nyní ze zlata ryzosti 900/1000 – desetirubl vážil 12,9 gramu.
Zásadní zlom přinesla reforma ministra financí Sergeje Witteho. Roku 1897 zavedla zlatý standard a zlatý obsah rublu snížila o třetinu – imperiál o hmotnosti 12,9 gramu proto dostal hodnotu 15 rublů a poloimperiál 7,5 rublu. Následovaly pětirubly o hmotnosti 4,3 gramu a desetirubly o 8,6 gramu, obojí ze zlata ryzosti 900/1000. Petrohradská mincovna jich do roku 1911 vyrazila desítky milionů.
Zlatý standard skončil s vypuknutím první světové války v roce 1914, kdy stát zastavil směnu bankovek za zlato. Sovětská moc na carské zlato navázala roku 1923 zlatým červoncem s rozsévačem, který hmotností 8,6 gramu i ryzostí odpovídal carskému desetirublu. V letech 1975–1982 jej Sovětský svaz razil znovu s novými letopočty, hlavně pro prodej v zahraničí.





