Investiční kovy Baudouina I. Belgického

Baudouin I. Belgický (1930–1993) se stal králem 17. července 1951 za okolností, jaké evropské monarchie zažívají zřídka. Jeho otec Leopold III. čelil po druhé světové válce obviněním ze spolupráce s okupanty a spor o jeho návrat rozdělil zemi.

Lidové hlasování roku 1950 sice těsně vyznělo v otcův prospěch, politický tlak byl ale takový, že Leopold 11. srpna téhož roku předal výkon moci svému synovi a následně abdikoval. Baudouinovi bylo dvacet let.

Nejtěžší zkouškou zahraniční politiky se stal rok 1960, kdy vyhlásil nezávislost Konga. Byl posledním belgickým panovníkem, jehož svrchovanost se na kolonii vztahovala, a jeho projev, v němž vychválil Leopolda II., vyvolal ostrou odpověď premiéra Patrice Lumumby, který připomněl skutečnou podobu koloniální vlády.

Doma se zapsal především událostí z roku 1990. Parlament schválil zákon uvolňující potraty a král, hluboce věřící katolík, jej odmítl podepsat. Řešení se našlo neobvyklé: nechal se na dva dny prohlásit za neschopného vládnout, vláda zákon podepsala sama a poté byl znovu uveden do úřadu.

Byl to krok bez obdoby, který ukázal meze i možnosti ústavní monarchie. Král nezablokoval vůli parlamentu, zároveň ale nemusel jednat proti vlastnímu svědomí – a Belgie získala precedens, o němž se dodnes diskutuje.

Zemřel 31. července 1993 ve věku dvaašedesáti let. Manželství s královnou Fabiolou zůstalo bezdětné, a proto na trůn nastoupil jeho mladší bratr jako Albert II.

Dvaačtyřicet let na trůně z něj udělalo panovníka, který provázel Belgii od poválečné obnovy přes rozpad koloniální říše až k federalizaci země rozdělené jazykovou hranicí. Právě v této době se z belgického krále stal především symbol jednoty státu, který by se jinak držel pohromadě jen obtížně.