Mince Ferdinanda II. Habsburského

Ferdinand II. Habsburský (1578–1637) se narodil ve Štýrském Hradci jako syn arcivévody Karla II. Vzdělání získal u jezuitů v Ingolstadtu a odnesl si odtud pevné přesvědčení, že panovník má povinnost přivést poddané k jediné pravé víře.

Ještě jako štýrský vládce nechal ze země vypovědět protestantské kazatele a uzavřít jejich kostely. Tato zkušenost předznamenala jeho pozdější postup a byla důvodem, proč čeští nekatoličtí stavové jeho přijetí za krále roku 1617 vnímali s obavami.

Obavy se naplnily rychle. Pražská defenestrace roku 1618 zahájila stavovské povstání a o rok později byl Ferdinand českým sněmem sesazen a nahrazen Fridrichem Falckým. Téměř současně byl ale zvolen římským císařem, což mu dalo prostředky k protiúderu.

Rozhodnutí padlo 8. listopadu roku 1620 v bitvě na Bílé hoře, kde bylo stavovské vojsko během několika hodin poraženo. Následovala tvrdá odplata, jejímž symbolem se stala staroměstská exekuce v červnu roku 1621, kdy bylo popraveno sedmadvacet vůdců povstání.

Poté přišla zásadní přeměna země. Rozsáhlé konfiskace přesunuly majetek do rukou císařských věrných, nekatolíci museli zemi opustit nebo přestoupit a Obnovené zřízení zemské z roku 1627 učinilo českou korunu dědičnou a povýšilo němčinu na roveň češtině.

Válka se mezitím rozšířila po celé Evropě. Ferdinand se opíral o vojevůdce Albrechta z Valdštejna, jehož však roku 1634 nechal odstranit pro podezření ze zrady. Zemřel v únoru roku 1637 ve Vídni. Konce války, kterou rozpoutal spor o jeho korunu, se nedožil.

Více se o tomto panovníkovi dočtete v článku Ferdinand II.: Cena za vítězství na Bílé hoře.