Římské sestercie
Římské sestercie jsou velké mosazné mince římského císařství, které zavedla Augustova reforma kolem roku 23 př. n. l. Vážily 25–28 g, platily čtvrt denáru a jejich široká plocha dala rytcům prostor pro nejpůsobivější portréty i rubové výjevy římského mincovnictví. Razily se až do konce 3. století.
Řazení produktů
Výpis produktů
Bronzový sesterc Gordiana III. z římské mincovny představuje ražbu mladého císaře z neklidného 3. století. Motiv Laetitia odkazuje na naději, radost a příslib stability po...
Jméno sestercia vychází z latinského semis tertius a vyjadřuje původní hodnotu dvou a půl asu. Za republiky šlo o drobnou stříbrnou minci, zavedenou kolem roku 211 př. n. l. jako čtvrtina denáru, která se razila jen příležitostně a naposledy roku 44 př. n. l. Zkratka HS sloužila zároveň jako základní účetní jednotka – v sesterciích se uváděly ceny, žoldy i velké majetky.
Velkou mincí se sestercius stal po Augustově reformě kolem roku 23 př. n. l. Razil se z mosazi, kterou Římané nazývali orichalkum a cenili zhruba dvojnásobně oproti mědi, vážil obvykle 25–28 g při průměru 32–34 mm a platil čtyři měděné asy, tedy setinu zlatého aureu. Většina pocházela z mincovny v Římě, od roku 64 za Nerona a pak za Vespasiána pomáhalo i Lugdunum.
Nejceněnější jsou sestercie Neronovy z let 64–68 s mimořádně realistickým portrétem, které ovlivnily renesanční umělce, a série Hadriánova, připomínající císařovy cesty po říši; na ní se poprvé objevila postava Britannie. V 1. století tvořily drobné peníze hlavně dupondie a asy, ve 2. století se kvůli inflaci stal běžným platidlem právě sestercius.
Ve 3. století kvalita klesala: přetavováním starých mincí unikal zinek, chybějící kov nahrazoval bronz a olovo, a pozdní sestercie jsou proto tmavší a hrubší. Decius a později Postumus razili dvojité sestercie s paprsčitou korunou. Poslední sestercie vznikly za Aureliána a v měnových reformách 4. století už sestercius místo neměl.





