20 krejcar

20 krejcar (dvacetikrejcar) je stříbrná mince, která se u nás výrazně uplatnila od poloviny 18. století jako praktický střední nominál mezi drobnějším krejcarovým oběživem a vyššími stříbrnými mincemi. V českých zemích je spojená hlavně s pražskou mincovnou a její dlouhou řadou ročníků až do 19. století.

Historie

20 krejcar byl v českých zemích poprvé ražen v Praze za vlády Marie Terezie. Od roku 1754 se razil jako stříbrná mince o hmotnosti 6,53 g a průměru 28,3 mm. Právě tento typ se stal „pracovním“ nominálem běžného oběhu: nebyl tak drobný, aby se ztrácel v množství malých mincí, a zároveň nebyl tak vysoký, aby se používal jen při velkých platbách. Pro sběratele je důležité, že dvacetikrejcar má v českých zemích bohatou ročníkovou i organizační historii, často vázanou na konkrétní mincmistry.

Za Marie Terezie známe z pražské mincovny souvislé skupiny ročníků: 1754–1755 (mincmistr B. Schaumberger), 1756–1761 a 1763–1765 (P. Erdmann), 1768–1773 (P. Erdmann a A. Stöhr) a 1774–1780 (P. Erdmann a I. Kendler). Zvláštní kapitolu představují ražby se jménem jejího manžela Františka I. Štěpána Lotrinského: z Prahy jsou uváděny ročníky 1754–1755 (B. Schaumberger), 1756–1760, 1763 (P. Erdmann) a pak 1766–1768 (P. Erdmann a A. Stöhr). U těchto posledních tří ročníků je pozoruhodná praxe „posmrtných“ ražeb – mince nesou letopočet 1765, ale na líci pod poprsím je písmeno A pro rok 1766, B pro 1767 a C pro 1768. V praxi tak existuje jednoduchý klíč k přesnějšímu určení, který sběratelé velmi oceňují.

V ražbě dvacetikrejcarů stejné hmotnosti pokračoval i Josef II. Uvádějí se ročníky 1766–1773 a dále 1774–1784, opět s návazností na pražské mincmistry (zmiňují se kombinace P. Erdmann, A. Stöhr a později I. Kendler). Dvacetikrejcar se tak v druhé polovině 18. století stal stabilní součástí oběživa, což dobře odpovídá době, kdy se mincovní správa snažila o přehlednější a dlouhodobě udržitelný systém stříbrných nominálů.

Po určité přestávce obnovil ražbu tohoto nominálu František II. (I.). Uvádějí se ročníky 1795–1797 (I. Kendler), dále 1802–1809, 1814–1816 a 1818–1822 (A. Stöhr) a také jednotlivé pozdější ročníky 1823, 1827 a 1830–1835 (J. Hippmann). Tato série ukazuje, že dvacetikrejcar zůstal potřebným nominálem i v 19. století, byť se měnily technologické a měnové poměry a ročníky už netvoří tak jednolitý blok jako v době Marie Terezie.

Za Ferdinanda V. se při stejné hmotnosti zmenšil průměr mince na 26 mm. Z jeho vlády se uvádějí ročníky 1835, dále 1837–1845 (J. Hippmann) a 1846–1848 (F. Leitner). Zmenšení průměru při zachování hmotnosti je detail, který se může v praxi projevit i v dojmu z mince: sběratel často vnímá rozdíl „na první dotek“ a snadněji tak rozliší období.

Poslední velkou kapitolou v českých zemích jsou dvacetikrejcary za Františka Josefa I. V této etapě jejich hmotnost klesla na 4,30 g a průměr na 22 mm, což odpovídá posunům v měnových poměrech a v konstrukci stříbrného oběživa. Uvádějí se pražské ročníky 1852–1856 (A. Franc), přičemž dvacetikrejcar s ročníkem 1856 je označován jako poslední česká vládní ražba. V oběhu na našem území však i poté dál běžně kolovaly dvacetikrejcary z dalších mincoven monarchie, například z Vídně, Kremnice či Karlovského Bělehradu. Ražba dvacetikrejcarů ve všech mincovnách skončila roku 1872, čímž se uzavírá dlouhá životní dráha tohoto nominálu.

Vzhled, určování a sběratelský význam

20 krejcar je pro sběratele vděčný tím, že kombinuje dlouhou řadu ročníků s jasnými orientačními body: změny průměru a hmotnosti, střídání mincmistrů i výjimečné značení u „posmrtných“ ražeb se jménem Františka I. Štěpána Lotrinského. Právě písmena A, B a C pod poprsím při jednotném letopočtu 1765 patří k detailům, které dávají i běžnému oběživu silný sběratelský příběh a přitom umožňují přesné zařazení.

Při určování se vyplatí sledovat tři věci: ročník a typ (včetně případných písmen či drobných značek), parametry (hmotnost a průměr, pokud je máte možnost ověřit) a mincovní kontext. U pražských dvacetikrejcarů je důležitá návaznost na konkrétní období: těžší a větší mince 18. století (6,53 g; 28,3 mm), pozdější zmenšení průměru za Ferdinanda V. a výrazné zlehčení a zmenšení za Františka Josefa I. (4,30 g; 22 mm). Díky tomu lze i bez hluboké specializace často rychle odhadnout, do jaké epochy mince patří.

Hodnotu dvacetikrejcaru určuje především zachovalost a čitelnost detailů. Jde o oběžné stříbro, takže běžné jsou setřelé opisy, plošné oděrky a pobité hrany. Naopak pěkné kusy s přirozeným povrchem a ostrými detaily jsou vyhledávané, zejména u ročníků nebo variant, které se v oběhu tolik neudržely. Dvacetikrejcar tak může být jak dostupnou „učebnicovou“ mincí pro budování ročníkové řady, tak i specializovaným sběratelským tématem, kde rozhodují drobné znaky, písmena a mincovní souvislosti.