Abdikace

Abdikace je dobrovolné vzdání se trůnu nebo jiné vysoké funkce panovníkem či hodnostářem za svého života. Tento akt měl v dějinách často dramatické politické důsledky a býval doprovázen ražbou pamětních mincí, které dokumentovaly konec jedné éry a začátek nové vlády.

Historie

Abdikace jako politický akt má kořeny již ve starověkém Římě, kde se někteří císařové vzdávali moci dobrovolně či pod nátlakem. Nejznámější byla abdikace císaře Diokleciána v roce 305, který se jako jediný římský císař vzdal dobrovolně trůnu a odešel pěstovat zeleninu do Splitu. Ve středověku byly abdikace vzácné, protože panovnická moc byla považována za posvátnou a danou od Boha. Výjimkou byli papežové - Celestýn V. abdikoval v roce 1294 a Řehoř XII. v roce 1415 během koncilu v Kostnici. Většina středověkých panovníků vládla až do smrti, případně byli sesazeni násilím.

V raném novověku se abdikace staly častějšími, zejména v souvislosti s náboženskými konflikty a dynastickými spory. Nejslavnější byla abdikace císaře Karla V. v letech 1555-1556, kdy se vzdal všech svých titulů a rozdělil říši mezi bratra Ferdinanda a syna Filipa. Karel se uchýlil do kláštera v Yuste, kde dožil. Podobně Christina Švédská abdikovala v roce 1654, konvertovala ke katolicismu a odešla do Říma. V osmnáctém století abdikoval polský král Stanisław Leszczyński dvakrát - poprvé byl donucen v roce 1709, podruhé dobrovolně v roce 1736 výměnou za Lotrinské vévodství.

Devatenácté a dvacáté století přineslo vlnu abdikací v souvislosti s revolučními změnami a světovými válkami. Napoleon Bonaparte abdikoval dvakrát - v roce 1814 ve Fontainebleau a definitivně po Waterloo v roce 1815. Revoluční rok 1848 přinesl abdikace francouzského krále Ludvíka Filipa, rakouského císaře Ferdinanda I. a bavorského krále Ludvíka I. Po první světové válce abdikovali téměř všichni němečtí panovníci včetně císaře Viléma II. Nejslavnější abdikací dvacátého století bylo odstoupení britského krále Eduarda VIII. v roce 1936 kvůli sňatku s rozvedenou Američankou Wallis Simpsonovou. V moderní době abdikovali japonský císař Akihito v roce 2019 a několik evropských monarchů včetně nizozemské královny Beatrix a španělského krále Juana Carlose I.

Abdikace v numismatice

Abdikace panovníků byla často doprovázena ražbou pamětních mincí a medailí, které dokumentovaly tento historický okamžik. Tyto numismatické památky měly několik funkcí - oficiálně oznamovaly změnu na trůně, sloužily jako dar hodnostářům při abdikačních ceremoniích a uchovávaly památku na odstupujícího panovníka. Abdikační mince často nesly portrét odstupujícího vládce s nápisem oznamujícím datum abdikace a někdy i důvod odstoupení.

Mezi nejcennější abdikační ražby patří zlaté medaile Karla V. z roku 1556 s nápisem "Postquam implevi cursum" (Poté, co jsem dokončil svou pouť). Napoleon nechal razit speciální mince při své první abdikaci s alegorickým vyobrazením padajícího orla. Eduard VIII. sice abdikoval před korunovací, ale bylo vyraženo několik vzorových mincí s jeho portrétem, které dnes patří mezi nejvzácnější britské numismatické předměty - některé se prodávají za miliony liber. Moderní abdikace jsou také doprovázeny emisemi pamětních mincí, například Nizozemsko vydalo sadu euromincí k abdikaci královny Beatrix v roce 2013. Tyto mince jsou vyhledávané sběrateli jako svědectví historických zlomů a dynastických změn.

Zajímavosti

• Císař Karel V. si po abdikaci nechal razit osobní žetony s motivem slunce zapadajícího za hory
• Při abdikaci Napoleona byla vyražena satirická medaile s orlem v kleci a nápisem "Finis"
• Eduard VIII. je jediný britský panovník, jehož mince nebyly nikdy v oběhu kvůli abdikaci před ražbou
• Rakouský císař Ferdinand I. po abdikaci v roce 1848 dostával až do smrti apanáž ve zlatých dukátech vlastní ražby
• Japonská mincovna vyrazila platinovou pamětní minci v hodnotě 100 tisíc jenů k abdikaci císaře Akihita