Abrahám
Abrahám, původně Abram, je biblický praotec, jehož příběh vypráví kniha Genesis. Židovství, křesťanství i islám, kde se nazývá Ibráhím, jej ctí jako praotce víry v jediného Boha. Podle Bible pocházel z Uru Kaldejského, na Boží výzvu odešel do Kanaánu a stal se otcem Izmaela a Izáka.
| Totožnost | biblický patriarcha, praotec Izraele |
|---|---|
| Biblický pramen | Genesis 11,27–25,11 |
| Jméno | původně Abram, změna na Abrahám v Gn 17,5 |
| Původ | Ur Kaldejský, syn Teracha |
| Rodina | manželka Sára; synové Izmael (s Hagar) a Izák (se Sárou) |
| Úmrtí a hrob | podle Genesis zemřel ve 175 letech, pohřben v jeskyni Makpela v Chebronu |
| V islámu | Ibráhím, uctívaný jako prorok |
Historie
Abrahám je ústřední postavou vyprávění v knize Genesis (11,27–25,11). Narodil se jako Abram, syn Teracha, v Uru Kaldejském; přesná poloha tohoto města je sporná. S otcem a synovcem Lotem odešel do Cháranu a v pětasedmdesáti letech jej Bůh povolal do Kanaánu se zaslíbením země a početného potomstva. Později mu Bůh změnil jméno na Abrahám, které Genesis (17,5) vykládá jako „otec mnoha národů“.
Se služkou Hagar měl syna Izmaela, s manželkou Sárou syna Izáka. Ve zkoušce víry mu Bůh přikázal obětovat Izáka, v poslední chvíli ho však zadržel a místo syna byl obětován beran (Gn 22). Abrahám zemřel podle Genesis ve věku 175 let a synové Izák a Izmael jej pohřbili v jeskyni Makpela v Chebronu.
V židovské tradici je Abrahám prapředkem Izraele a nositelem smlouvy mezi Bohem a jeho lidem. Křesťanství na něj navazuje důrazem na víru jako vzor duchovního života. V islámu je Ibráhím ctěn jako prorok a příklad čistého monoteismu. Proto bývá označován za praotce tří velkých monoteistických náboženství.
Historickou existenci Abraháma nelze doložit. Naprostá většina dnešních badatelů považuje vyprávění o době patriarchů za pozdější literární útvar.
Symbolika a zobrazování
Abrahám je v symbolické rovině spojován s vírou, smlouvou a zaslíbením. V umění bývá zobrazován v několika typických scénách: při putování do Kanaánu, se Sárou a především při obětování Izáka, kde výtvarníci zachycují napětí mezi otcovskou láskou a poslušností Bohu.
