Baal

Baal je severozápadosemitské slovo pro „pána“ či „vlastníka“, které se stalo titulem a jménem bohů v Kanaánu a Fénicii, především boha bouře a plodnosti. Na mincích se objevuje jako Baaltars, Baal z Tarsu, sedící na trůnu na stříbrných staterech perského satrapy Mazaia ze 4. století př. n. l.

Historie

Slovo baal znamenalo v severozápadosemitských jazycích „pán“ nebo „vlastník“ a bylo to čestné oslovení, které se teprve později začalo vztahovat k bohům. Doloženo je v ugaritštině, féničtině, hebrejštině, amorejštině i aramejštině. Jako titul náleželo různým božstvům, zvlášť bohu bouře a plodnosti Hadadovi a jeho místním podobám. V 1. tisíciletí př. n. l. už šlo o dva odlišné bohy: Hadada uctívali Aramejci, Baala Féničané a další Kanaánci.

Podrobný obraz Baala zachovaly texty z Ugaritu. Cyklus o Baalovi patří k nejdelším dochovaným eposům starověkého Předního východu a líčí ho jako boha počasí, který vládne bleskům, větru, dešti a plodnosti; jeho přídomek zní „jezdec na oblacích“. Jeho symboly jsou býk, beran a blesk.

Fénická města uctívala vlastní podoby Baala. V Týru byl tímto Baalem Melkart. V Kartágu byl nejvyšším bohem Baal Hammon, bůh plodnosti spojovaný s beranem, jehož družkou byla Tanit. Hebrejská bible líčí Baala jako cizího boha a soupeře Hospodina; jeho kultu se postavil prorok Eliáš.

Baal na mincích

Baaltars, Baal z Tarsu v Kilikii, je lícním motivem stříbrných staterů, které tam v letech 361–334 př. n. l. razil perský satrapa Mazaios. Sedí na trůnu obrácený vlevo, drží žezlo, na části ražeb i hrozen, klas a orla, a vedle něj je aramejský opis B'LTRZ. Na rubu je lev, buď kráčející, nebo útočící na býka, s aramejským jménem satrapy MZDY.

Hlavu Melkarta, Baala Týru, nese na líci týrský šekel – stříbrná mince ražená v letech 126 př. n. l. až 56 n. l. s obsahem stříbra 94–97 %. Její řecký opis označuje Týr jako svaté a nedotknutelné město.