Cháridžovci
Cháridžovci byli raně islámské nábožensko-politické hnutí, které se roku 657 po bitvě u Siffínu odtrhlo od chalífy Alího, protože odmítlo rozhodčí řízení s Mu'ávijou. Učili, že vůdcem muslimů může být každý zbožný věřící bez ohledu na původ. Z jejich umírněného proudu dodnes přežívá ibádíja.
| Vznik | 657, odchod části Alího vojska po bitvě u Siffínu |
|---|---|
| Původ názvu | z arabského kořene pro „vyjít, odejít“ – ti, kdo z Alího tábora odešli |
| Heslo | „Rozhodnutí patří jedině Bohu“ |
| Hlavní zásada | chalífou či imámem smí být kterýkoli bezúhonný muslim, vládce, který těžce zhřeší, ztrácí legitimitu |
| Klíčové události | porážka od Alího u Nahravánu 658; zavraždění Alího cháridžovcem Ibn Muldžamem v Kúfě 661 |
| Dnešní pokračovatelé | ibádíja – Omán, pohoří Džabal Nafúsa v Libyi, ostrov Džerba v Tunisku, údolí Mzab v Alžírsku |
| Mince | stříbrné drachmy arabsko-sásánovského typu, které od let 688–689 razil vůdce azáriky Katarí ibn al-Fudžá'a |
Historie
Cháridžovci vznikli během první fitny, velké občanské války, která v muslimské obci propukla po zavraždění chalífy Uthmána ibn Affána roku 656. Nový chalífa Alí ibn Abí Tálib se v červenci 657 střetl u Siffínu s Mu'ávijou, místodržitelem Sýrie. Když Mu'ávijovi vojáci zvedli na kopích listy Koránu, přiměla část Alího bojovníků chalífu boj zastavit a spor předat rozhodčím. Jiní tento krok odmítli jako nepřípustné lidské posuzování věci, o níž smí rozhodnout jen Bůh, a odešli k Harúře nedaleko Kúfy.
Podle tohoto odchodu je odpůrci nazvali cháridžovci, tedy ti, kdo vyšli; sami se označovali jinak. Jejich heslem se stala věta „rozhodnutí patří jedině Bohu“. Postavili se tím proti Alímu i proti Mu'ávijovi a Umajjovcům zároveň. Alí je v červenci 658 porazil u Nahravánu, kde padla většina jejich tehdejších předáků. Odplatou za tuto porážku byl atentát: v lednu 661 smrtelně zranil Alího v mešitě v Kúfě cháridžovec Ibn Muldžam.
V dalších desetiletích se hnutí štěpilo. Nejradikálnější azárika považovala ostatní muslimy za nevěřící, které je dovoleno zabíjet, a pod vedením Katarího ibn al-Fudžá'a vedla dlouhé války v jižním Iráku a v Íránu; Katarí padl koncem 90. let 7. století. Umírněné proudy se naopak vyhýbaly ozbrojenému střetu. Z nich vzešla ibádíja, jediná větev, která přežila do současnosti.
Učení, větve a mince
Cháridžovci kladli důraz na osobní zbožnost a na to, že víra se musí projevit činy. Odmítali výsadní nárok určitého rodu na vládu: imámem mohl být kterýkoli morálně bezúhonný a schopný muslim. Vládce podle nich nestojí nad zákonem a ten, kdo se dopustí těžkého hříchu, ztrácí legitimitu a smí být sesazen. Radikální větve z toho vyvozovaly, že kdo s nimi nesouhlasí, odpadl od víry.
Dnešní ibádíja tento extrémní výklad odmítá a sama se za cháridžovce nepovažuje, i když z jejich hnutí vzešla. Je činná především v Ománu, v libyjském pohoří Džabal Nafúsa, na tuniském ostrově Džerba a v alžírském údolí Mzab.
Nejstarší známé cháridžovské mince razil Katarí ibn al-Fudžá'a od let 688–689. Jsou to stříbrné drachmy arabsko-sásánovského typu, které napodobovaly mince perských Sásánovců. Pahlavský opis jmenuje Katarího s titulem amír al-mu'minín, velitel věřících, a na drachmě z let 694–695 stojí na okraji líce cháridžovské heslo.
