Kanonizace

Kanonizace je církevní proces, kterým katolická církev oficiálně prohlašuje zemřelého člověka za svatého a zařazuje jej do seznamu světců. Tento složitý postup zahrnuje důkladné zkoumání života, ctností a zázraků připisovaných kandidátovi. Svatí prohlášení kanonizací se často stávají patrony států a jejich vyobrazení se objevuje na mincích, medailích a státních symbolech.

Historie

V prvních stoletích křesťanství neexistoval formální proces kanonizace. Mučedníci a výjimeční křesťané byli uctíváni místními společenstvími spontánně, bez oficiálního schválení. Biskupové postupně začali regulovat místní kulty a rozhodovat o tom, kteří zemřelí mohou být veřejně uctíváni. Od 4. století se rozšířilo uctívání nejen mučedníků, ale také vyznavačů, panen a později dalších kategorií svatých.

První papežská kanonizace se uskutečnila roku 993, kdy Jan XV. prohlásil za svatého augsburského biskupa Oldřicha. Od 10. století si papežové postupně vyhrazovali právo kanonizace. Alexandr III. roku 1170 stanovil, že pouze papež může někoho prohlásit za svatého. Toto rozhodnutí souviselo se snahou o centralizaci církevní moci a kontrolu nad šířením kultů, které někdy měly pochybný původ nebo podporovaly místní politické zájmy.

Ve 13. století Řehoř IX. zavedl formální vyšetřovací proces, který zkoumal život a zázraky kandidáta. Vznikla procedura zahrnující místní šetření, výslechy svědků a theologické posouzení. Urban VIII. v 17. století stanovil přísná pravidla včetně požadavku minimálně dvou ověřených zázraků po smrti kandidáta. Rozlišil také mezi blahořečením, které umožňuje místní úctu, a kanonizací poskytující univerzální kult.

V českých zemích bylo kanonizováno několik významných osobností. Svatý Václav byl uctíván jako mučedník již od 10. století, svatá Ludmila od 11. století. Jan Nepomucký byl kanonizován roku 1729 jako barokní symbol protireformace. Svatá Anežka Česká musela na kanonizaci čekat až do roku 1989. Svatý Václav se stal patronem české země a jeho vyobrazení se objevuje na mincích od středověku dodnes.

Moderní proces kanonizace byl reformován Janem Pavlem II. roku 1983. Zjednodušil proceduru a centralizoval ji v Kongregaci pro svatořečení. Zrušil funkci ďáblova advokáta a snížil požadovaný počet zázraků. Za jeho pontifikátu bylo kanonizováno více svatých než za několik předchozích století dohromady. František pokračuje v reformách a zdůrazňuje svatost obyčejného života.

Proces a podmínky kanonizace

Kanonizační proces začíná nejdříve pět let po smrti kandidáta. Místní biskup zahajuje diecézní šetření, které shromažďuje svědectví o životě, ctnostech a pověsti svatosti. Zkoumají se všechny spisy kandidáta a sestavuje se dokumentace. Případ se poté předává do Vatikánu Kongregaci pro svatořečení, která provádí důkladné theologické a historické posouzení.

Klíčovým prvkem je prokázání hrdinských ctností nebo mučednictví. Kandidát musí vynikat v teologálních ctnostech víry, naděje a lásky a v kardinálních ctnostech moudrosti, spravedlnosti, statečnosti a mírnosti. Pro blahořečení je vyžadován jeden zázrak, obvykle nevysvětlitelné uzdravení, který se stal na přímluvu kandidáta. Pro kanonizaci je potřeba druhý zázrak po blahořečení.

Zázraky jsou přísně vyšetřovány lékařskou komisí složenou z odborníků různých specializací, včetně nevěřících. Musí jít o okamžité, úplné a trvalé uzdravení z vážné nemoci, které nelze vysvětlit současnou medicínou. Theologická komise pak posuzuje souvislost mezi zázrakem a přímluvou kandidáta. Celý proces může trvat desetiletí a vyžaduje značné finanční prostředky.

Zajímavosti

• Nejrychlejší kanonizace v moderní době byla u Matky Terezy, která byla svatořečena 19 let po smrti, zatímco Anežka Česká čekala více než 700 let.
• Svatováclavská koruna obsahuje relikvii trnu z Kristovy koruny, což symbolicky spojuje českého patrona s nejvyšší křesťanskou svatostí.
• Některé státy mají své patrony vyobrazené na mincích: Irsko svatého Patrika na eurech, Polsko Jana Pavla II. na pamětních mincích.