Kníže

Kníže je historický šlechtický titul označující buď panovníka knížectví, nebo vysoce postaveného aristokrata stojícího v hierarchii obvykle nad hrabětem. V evropské tradici se pojem vyvíjel od raně středověkého „vládce kmene či země“ k pozdějšímu titulárnímu označení, které vyjadřovalo prestiž a blízkost panovníkovi.

Historie

Původ titulu kníže sahá do raného středověku, kdy v mnoha evropských oblastech vznikaly útvary vedené místními vládci. V českém prostředí slovo kníže odkazuje na nejstarší fázi státnosti – na období, kdy Přemyslovci vládli jako knížata a jejich moc se opírala o síť hradišť, družinu a postupně se upevňující správu země. Podobný vývoj probíhal i jinde: titul „princ“ či „kníže“ označoval osobu, která měla nejvyšší autoritu v určitém území, i když její vztah k nadřazené říši nebo k jinému panovníkovi mohl být velmi různý.

Jak se středověké státy vyvíjely, titul knížete se v různých regionech diferencoval. Někde se knížectví proměnilo v království a titul knížete se stal „nižším“ vůči králi, jinde zůstala knížata samostatnými vládci nebo významnými držiteli území v rámci říšské struktury. Ve Svaté říši římské měl pojem knížete silný právní rozměr: označoval vysokou vrstvu říšských velmožů, z nichž někteří měli rozsáhlá územní práva a politický vliv. V rámci této tradice vznikala knížectví světská i církevní, kde mohl titul knížete nést i biskup jako vládce určitého území.

V raném novověku se titulatura stávala stále více součástí dvorské reprezentace a hierarchie. Knížecí titul mohl být spojen s reálnou vládou nad knížectvím, ale stále častěji byl udělován jako čestné povýšení. Takový titul vyjadřoval mimořádnou přízeň panovníka, zásluhy ve státní službě nebo význam rodu. Současně se proměňovala „politická síla“ šlechty: i velmi vysoké tituly mohly být vázány na dvorskou prestiž spíše než na samostatnou státní moc.

V habsburském prostoru měl knížecí titul výraznou váhu, protože se pojil s nejvyšší aristokracií monarchie. Knížata často držela rozsáhlá panství, zastávala vysoké dvorské a vojenské funkce a jejich rody patřily k těm, které formovaly politiku i kulturu střední Evropy. Zároveň platí, že titul knížete se v moderní době postupně měnil v historické a společenské označení: po zániku monarchií se v řadě zemí jeho právní význam omezil nebo zanikl, ale v dějinách, genealogii a kulturní paměti zůstal velmi silný.

Postavení v hierarchii a souvislost s mincemi

V tradiční šlechtické hierarchii stojí kníže obvykle nad hrabětem a pod králem; přesná pozice však závisela na zemi a na tom, zda kníže skutečně vládl knížectví. Důležité je rozlišovat „suverénního“ knížete (vládce území) a knížete jako titulární hodnost. Suverénní kníže měl často vlastní správu, soudnictví a někdy i mincovní právo, zatímco titulární kníže mohl být nejvyšším aristokratem bez samostatné státní suverenity.

V numismatice se knížecí titul projevuje hlavně v titulatuře a symbolice na mincích. Pokud kníže razil vlastní mince, nesly obvykle jeho jméno, titul a znakové motivy, které potvrzovaly legitimitu vlády. U mincí z prostředí říšských a středoevropských knížectví bývá pro určení klíčová kombinace opisu, heraldiky a značek mincovny. I tam, kde kníže minci přímo nerazil, se jeho titul objevuje na medailích a pamětních ražbách jako součást reprezentace rodu a jeho postavení ve státní hierarchii.