Kopa grošů

Kopa grošů byla početní jednotka zavedená v českých zemích od počátku grošového období ve 14. století, znamenající 60 pražských grošů. Tento systém počítání, latinsky sexagena grossorum, se stal základem českého měnového systému a přetrval jako účetní jednotka až do 17. století.

Historie

Vznik kopy jako početní jednotky souvisí se zavedením pražského groše Václavem II. roku 1300. Šedesátková soustava byla převzata z babylonského systému přes antickou a středověkou tradici. Kopa (60 kusů) představovala praktickou jednotku pro velké platby a účetnictví, zatímco menší částky se počítaly na groše a denáry. Název "kopa" pochází ze staroslovanského výrazu pro hromadu nebo snop.

V českých zemích znamenala kopa přesně 60 pražských grošů, zatímco na Moravě se ustálila kopa o 64 groších (výjimečně 62). Tento rozdíl vyplýval z odlišných hmotností české a moravské hřivny používaných jako váhové jednotky při ražbě. Moravská hřivna byla těžší, proto se z ní razilo více grošů stejné nominální hodnoty.

Za vlády Jiřího z Poděbrad (1458–1471) vznikl paralelní systém míšeňské kopy, která byla dvojnásobkem české kopy. Jeden pražský groš se rovnal dvěma míšeňským grošům, tedy míšeňská kopa obsahovala 120 míšeňských grošů. Tento duální systém komplikoval obchodní styky, ale odrážel reálný poměr kvality českých a saských mincí.

Významný mezník představuje sněmovní usnesení z roku 1637, které stanovilo pevný přepočet: 30 míšeňských grošů (poloviční kopa) = 35 krejcarům. Z toho vyplývalo, že celá míšeňská kopa znamenala 70 krejcarů, což odpovídalo jednomu rýnskému zlatému plus 10 krejcarům (zlatník = 60 krejcarů). Česká kopa pak představovala 2 zlaté a 20 krejcarů, celkem 140 krejcarů.

V průběhu 16. století se kopa grošů postupně měnila z reálné početní jednotky mincí na abstraktní účetní jednotku. Už neoznačovala 60 skutečně ražených grošů, ale hodnotu odpovídající této sumě. Například kopa mohla znamenat 2 zlatníky a 20 krejcarů v různých nominálech. Tento vývoj odrážel postupný úpadek kvality pražského groše a přechod na zlatníkovou měnu.

Kromě české, moravské a míšeňské kopy se v habsburské monarchii používala také vídeňská kopa o 40 bílých groších. Tato rozmanitost početních systémů komplikovala obchod a vedla k postupné unifikaci měnového systému v 18. století, kdy kopa definitivně zanikla jako účetní jednotka.

Použití a význam kopy

Kopa grošů sloužila především jako účetní a daňová jednotka. Berně, pokuty a velké obchodní transakce se vyčíslovaly v kopách. Například městská daň mohla činit 10 kop grošů ročně, pokuta za vraždu 100 kop. V zemských deskách se majetkové převody zapisovaly v kopách míšeňských nebo českých podle regionu.

V běžném životě kopa představovala značnou sumu – řemeslník vydělával 1–2 kopy měsíčně, kůň stál 5–10 kop, městský dům 50–200 kop. Pro srovnání: denní mzda nádeníka činila 1–2 groše, tedy získání jedné kopy vyžadovalo měsíc až dva práce.

Systém kopy ovlivnil i lidovou slovesnost a frazeologii. Dodnes se používají výrazy jako "nekoupit ani za kopy" (za žádnou cenu) nebo "mít kopy peněz" (být bohatý). V účetních knihách se kopa značila specifickou zkratkou – stylizovaným "K" s vodorovnou čárkou.

Zajímavosti

• Největší známá platba v kopách grošů byla 10 000 kop – výkupné za krále Václava IV. zajatého rakouskými pány roku 1394
• Husité požadovali od Pražanů válečnou daň 3000 kop týdně na financování polních vojsk
• V pokladně Karla IV. bylo podle inventáře z roku 1378 uloženo 62 000 kop grošů v hotovosti
• Falšování počtu grošů v kopě se trestalo useknutím ruky – podvodní obchodníci dávali do pytlíku jen 58–59 grošů
• Poslední oficiální použití kopy jako účetní jednotky je doloženo v berním rejstříku z roku 1698