Mincovní reforma

Mincovní reforma je zásadní změna měnového systému státu zahrnující úpravu váhy, ryzosti, vzhledu nebo nominální hodnoty mincí, často spojená se stažením starých a vydáním nových platidel. Reformy byly po staletí nástrojem panovníků k sanaci státních financí, sjednocení měnového systému nebo přizpůsobení se ekonomickým změnám, přičemž některé z nich, jako reforma Václava II. nebo Karla IV., položily základy monetárních systémů trvajících celá staletí.

Historie

První doložené mincovní reformy provedli již antičtí panovníci, když čelili ekonomickým krizím nebo potřebovali financovat války. Římský císař Nero roku 64 našeho letopočtu snížil váhu zlatého aureus z 1/40 na 1/45 libry a obsah stříbra v denáru z 98% na 93%, čímž zahájil postupnou devalvaci římské měny. Dramatická reforma Diokleciána roku 294 zavedla nový systém zlatých solidů, stříbrných argenteů a bronzových follisů v marné snaze zastavit hyperinflaci pozdního císařství. Byzantský císař Konstantin VII. provedl roku 959 reformu, která ustanovila zlatý solidus jako stabilní měnu na dalších 700 let.

Ve středověké Evropě byly mincovní reformy časté kvůli nedostatku drahých kovů a fiskálním potřebám panovníků. Karolinská reforma Karla Velikého kolem roku 790 zavedla stříbrný denár jako základní měnu západní Evropy a ustanovila librový systém, kde libra obsahovala 240 denárů. Tento systém přetrval v různých podobách až do 20. století. Anglický král Jindřich II. provedl roku 1158 reformu známou jako Cross and Crosslets, která zavedla kvalitní stříbrné penny a pravidelné přeražby každé tři roky. Francouzský král Ludvík IX. uskutečnil roku 1266 reformu zavádějící zlaté écu a stříbrné groše tournois, které se staly vzorem pro mince v celé Evropě.

V českých zemích představovala průlomová reforma Václava II. z let 1300-1305 jeden z nejvýznamnějších mezníků evropského mincovnictví. Václav zavedl pražský groš o váze 3,95 gramu a ryzosti 15 lotů stříbra, který se stal nejstabilnější měnou střední Evropy na následujících 250 let. Reforma stanovila poměr 1 groš = 12 parvů a centralizovala ražbu do jediné mincovny v Kutné Hoře. Karel IV. rozšířil Václavovu reformu roku 1346 zavedením zlatých florénů českého typu a potvrzením kvality pražského groše. Jeho syn Václav IV. však musel kvůli nedostatku stříbra provést roku 1378 první devalvační reformu, která snížila váhu groše na 3,7 gramu.

Husitské války přinesly chaos do českého mincovnictví s mnoha nouzovými ražbami a znehodnocenými mincemi. Zásadní reformu provedl až Ferdinand I. roku 1561, kdy zavedl tolarovou měnu podle říšského vzoru. Reforma stanovila systém: 1 tolar = 30 grošů = 210 bílých peněz a sjednotila české mincovnictví s habsburskými zeměmi. Další významná reforma Leopolda I. z roku 1695 zavedla konvenční měnu s poměrem 10 zlatých z jedné kolínské hřivny stříbra. Tereziánská reforma z roku 1750 ustanovila konvenční tolar o váze 28 gramů a ryzosti 833/1000, který vydržel až do roku 1857.

Napoleonské války a následná ekonomická krize vyvolaly potřebu radikálních reforem v celé Evropě. Rakouská měnová reforma z roku 1811 devalvovala papírové peníze v poměru 5:1 vydáním nových Einlösungsscheine. Další reforma z roku 1816 zavedla konvenční měnu s pevným kursem stříbra k papírovým penězům. Přelomová byla rakousko-uherská měnová reforma z roku 1892, která zavedla zlatou korunu jako základní měnovou jednotku podle vzoru zlatého standardu. Jedna koruna se dělila na 100 haléřů a zlatá desetikoruna obsahovala 3,05 gramu čistého zlata.

Po rozpadu Rakouska-Uherska provedla Československá republika reformu ministra Aloise Rašína v roce 1919, která okolkováním bankovek oddělila československou měnu od rakouské. Druhá Rašínova reforma z roku 1919-1920 stáhla 80% oběživa a zavedla deflační politiku pro posílení koruny. Po druhé světové válce následovala reforma z roku 1945 blokující vklady a měnící staré peníze v omezeném poměru. Nejtvrdší byla měnová reforma z roku 1953, která vyměnila hotovost v poměru 50:1 a zrušila většinu úspor obyvatelstva. Poslední velkou reformou bylo zavedení eura v mnoha evropských zemích mezi lety 1999-2002, které nahradilo národní měny jednotnou evropskou měnou.

Typy a důvody mincovních reforem

Mincovní reformy lze rozdělit podle jejich charakteru na několik základních typů. Reformy sjednocující vytváří jednotný měnový systém z různorodých lokálních měn, jak tomu bylo při zavedení pražského groše nebo vzniku eura. Devalvační reformy snižují obsah drahého kovu v mincích nebo jejich váhu pro získání fiskálního zisku panovníka. Revalvační reformy naopak zvyšují hodnotu měny posílením obsahu kovu či zlepšením kvality ražby. Denominační reformy mění základní měnovou jednotku, jako při přechodu ze zlatníku na korunu. Technické reformy modernizují vzhled a zabezpečení mincí proti padělání.

Důvody pro provedení měnových reforem byly různorodé. Nejčastější příčinou byl nedostatek drahých kovů, který nutil panovníky snižovat obsah stříbra či zlata v mincích. Válečné výdaje vyžadovaly rychlé získání prostředků devalvací měny. Objevy nových ložisek, jako americké stříbro v 16. století, naopak umožnily rozšíření mincovní produkce. Ekonomické krize a inflace vyžadovaly stabilizaci měny. Politické změny, jako sjednocení států nebo rozpad říší, vyvolávaly potřebu nového měnového systému. Technologický pokrok umožnil kvalitnější ražby a lepší ochranu proti padělání. Mezinárodní dohody, jako Latinská měnová unie nebo zavedení eura, sjednocovaly měnové systémy více států.

Zajímavosti

• Neronova mincovní reforma byla tak nepopulární, že po jeho smrti lid skandoval "Vraťte nám Neronovy denáry", protože nové mince jeho nástupců byly ještě horší kvality.
• Při Rašínově měnové reformě 1919 bylo okolkováno přes 7 miliard korun během pouhých 17 dnů, což byla logisticky nejnáročnější měnová operace své doby.
• Měnová reforma z roku 1953 v Československu byla tak tvrdá, že lidé přišli průměrně o 80% svých úspor, což vyvolalo dělnické bouře v Plzni a dalších městech.
• Největší denominace v historii českých zemí byla 5000korunová bankovka z roku 1919, která měla tak velkou hodnotu, že se téměř nepoužívala v běžném oběhu.