Mithras

Mithras je božstvo spojené s tajemným římským kultem mithraismu, který se rozšířil v 1.–4. století n. l. hlavně mezi vojáky a městskými vrstvami římské říše. Typickým motivem je Mithras zabíjející býka (tzv. tauroctonia), známý z reliéfů a výzdoby mithreií.

Historie

Mithras má vzdálené kořeny v íránském náboženském okruhu, kde se objevuje postava božstva Mithry (spojená mimo jiné se smlouvou a přísahou). Římský mithraismus však není prostým „přenosem“ perského kultu do Říma. V římském prostředí vznikl svébytný, iniciační a do značné míry uzavřený kult, který používal jméno Mithras a pracoval s vlastní symbolikou, rituály a vnitřní hierarchií. Právě tato odlišnost je důležitá: když se mluví o Mithrovi v Římě, jde většinou o specifickou podobu kultu, která se vyvíjela v rámci římské společnosti.

Mithraismus se začal šířit v prvních stoletích našeho letopočtu a výrazně se uplatnil v prostředí armády, úředníků, obchodníků a řemeslníků. Typické je, že nešlo o „veřejný“ chrámový kult jako u mnoha tradičních římských božstev, ale o společenství zasvěcenců. Scházeli se v podzemních nebo uzavřených svatyních zvaných mithreum (mithreum), které byly často stylizovány jako jeskyně. Právě jeskynní atmosféra souvisí s ústřední ikonografií: mithraická svatyně měla připomínat kosmický prostor, v němž se odehrává posvátný čin.

Nejznámější výjev, který se v mithreiích opakuje, je tauroctonia – Mithras v orientálním oděvu zabíjí býka. Kolem bývá zobrazen pes, had, štír a často i havran, někdy doplněné o postavy Cautese a Cautopata s pochodněmi (jedna vzhůru, druhá dolů). Význam symbolů se vykládá různě, ale obecně se chápe jako kosmický a iniciační obraz spojený s obnovou, časem a řádem světa. K mithraismu patří i motiv slunce a nebeských těles – Mithras bývá někdy zobrazován ve vztahu k Solovi (Slunci), což odráží důraz na kosmickou symboliku.

Pro kult byla typická stupňovitá iniciace. V pramenech a ikonografii se objevují názvy zasvěcenských stupňů (například havran, nevěsta, voják, lev a další), které naznačují vnitřní hierarchii a postupné zasvěcování. Zasvěcenci se účastnili společných hostin a rituálů, které posilovaly identitu skupiny. Vzhledem k tomu, že mithraismus nezanechal „posvátnou knihu“ v dnešním smyslu, známe jej hlavně z archeologie, nápisů a z výpovědí pozdějších autorů, kteří kult popisovali zvenčí.

Ve 4. století začal mithraismus postupně ustupovat. Důvodem nebyl jeden zlom, ale proměna náboženského prostředí říše: posilování křesťanství, změny ve státní podpoře kultů a celková proměna městské společnosti. Mithraická společenství byla navíc relativně „křehká“ tím, že závisela na komunitě a na funkčních mithreiích. Když se změnily politické a společenské podmínky, řada takových kultů ztratila prostor pro existenci. Přesto Mithras zůstává jedním z nejznámějších symbolů tajemných náboženství římské doby a jeho ikonografie patří k nejrozpoznatelnějším v antické archeologii.

Symbolika a souvislosti s mincemi

Mithras je především téma náboženských dějin a archeologie, ale v numismatice se s ním lze setkat nepřímo. Římské mince obvykle nepropagovaly „tajné“ kulty v jejich iniciační podobě, zato často pracují se symbolikou Slunce a božstva Sol, případně s motivy kosmického řádu, které jsou mithraismu blízké. V některých provinciálních prostředích a pozdně antických kontextech se mohou objevit motivy, které se s mithraickým okruhem asociují, ale přímé a jednoznačné „mithraické mince“ jsou spíše výjimkou a vyžadují pečlivé určení podle konkrétní emise a ikonografie.

Pro sběratele antiky je proto praktičtější chápat Mithru jako součást širšího kulturního pozadí doby, v níž se na mincích objevují božstva, personifikace a státní propaganda. Mithraické reliéfy, nápisy a výzdoba mithreií pak doplňují obraz o tom, jak pestrý byl náboženský svět římské říše a jak se vedle oficiálních kultů rozvíjely i uzavřenější formy zbožnosti.