Plebiscit

Plebiscit je forma přímého lidového hlasování, při němž oprávnění voliči rozhodují o zásadní politické či územní otázce. Tento nástroj přímé demokracie se historicky používal k legitimizaci státních převratů, územních změn nebo ústavních reforem.

Historie

Pojem plebiscit pochází z latinského plebiscitum, které označovalo usnesení římského lidového shromáždění (concilium plebis). Ve starověkém Římě plebiscita původně zavazovala pouze plebejce, ale od přijetí zákona Lex Hortensia v roce 287 př. n. l. se stala závaznými pro všechny římské občany včetně patriciů. Tato forma rozhodování představovala důležitý prvek římské republikánské ústavy.

V moderním smyslu se plebiscit začal používat během Francouzské revoluce jako nástroj legitimizace územních změn a politických rozhodnutí. Revoluční Francie organizovala plebiscity v připojovaných územích – Avignonu, Savojsku či Porýní – aby demonstrovala, že anexe probíhají z vůle lidu, nikoliv dobyvačnou silou. Tento koncept měl ospravedlnit revoluční expanzi v duchu osvícenských ideálů národní sebeurčení.

Napoleon Bonaparte povýšil plebiscit na hlavní nástroj legitimizace své moci. V únoru 1800 uspořádal hlasování o nové ústavě, která jej ustanovila prvním konzulem s rozsáhlými pravomocemi. Oficiální výsledky uváděly přes tři miliony hlasů pro a pouhých 1 562 proti – čísla, jež byla s největší pravděpodobností zmanipulována ministrem vnitra Lucienem Bonapartem, Napoleonovým bratrem. Plebiscit z roku 1802 schválil doživotní konzulát a hlasování v roce 1804 potvrdilo přeměnu republiky v dědičné císařství.

Napoleonské plebiscity vytvořily model, který následovali pozdější autoritářští vládci. Hlasování probíhalo veřejně nebo pod dohledem úřadů, volební otázky byly formulovány tak, aby prakticky vylučovaly zápornou odpověď, a výsledky byly prezentovány jako jednomyslná podpora národa. Kritici tohoto postupu poukazovali na absenci svobodné diskuse a skutečné volby, obhájci naopak zdůrazňovali přímou účast občanů na rozhodování.

V 19. století se plebiscity staly důležitým nástrojem národního sjednocování. Napoleon III. napodobil svého strýce a využil plebiscit k legitimizaci státního převratu v roce 1851 i následného obnovení císařství. Při sjednocování Itálie v letech 1859 až 1870 probíhala série plebiscitů, jimiž obyvatelé jednotlivých států hlasovali o připojení k Sardinskému království, později Italskému království. Obdobně proběhl plebiscit při sjednocení Savojska a Nice s Francií v roce 1860.

Ve 20. století plebiscity provázely územní změny po obou světových válkách. Versailleská mírová smlouva z roku 1919 stanovila konání plebiscitů v řadě sporných oblastí – ve Šlesvicku, Horním Slezsku, Warmii, Mazursku či Korutanech. Výsledky těchto hlasování určily státní příslušnost milionů lidí a formovaly hranice střední Evropy. Ne vždy však byly plebiscity respektovány – Hitlerovy anexe Rakouska a Sudet byly doprovázeny zmanipulovanými hlasováními, která měla poskytnout zdání legitimity.

Právní a politický význam

V současném mezinárodním právu je plebiscit uznávaným nástrojem pro uplatnění práva národů na sebeurčení. Organizace spojených národů organizovala či dohlížela na plebiscity při dekolonizaci, rozdělování území a řešení mezinárodních sporů. Referendum o nezávislosti Jižního Súdánu v roce 2011 představuje jeden z nedávných příkladů mezinárodně uznávaného plebiscitu.

Terminologicky se plebiscit často zaměňuje s referendem, ačkoliv někteří teoretici rozlišují mezi oběma pojmy. Plebiscit bývá spojován s hlasováním o otázkách suverenity, územní příslušnosti nebo legitimity vlády, zatímco referendum se týká spíše běžných legislativních otázek. V praxi se však oba termíny používají promiscue a jejich rozlišení závisí na právní tradici konkrétního státu.

Kritici plebiscitů upozorňují na riziko zneužití přímé demokracie autoritářskými režimy. Zjednodušení komplexních otázek na binární volbu ano/ne, kontrola nad formulací otázky a načasováním hlasování, stejně jako možnost manipulace s výsledky činí z plebiscitu potenciálně nebezpečný nástroj. Historie ukazuje, že plebiscity stejně dobře sloužily demokratickému sebeurčení národů jako legitimizaci diktatur.

Zajímavosti

• Napoleon při plebiscitu o císařství v roce 1804 údajně dosáhl 99,93 procenta hlasů – statisticky téměř nemožný výsledek ve svobodném hlasování.
• Při plebiscitu o připojení Rakouska k nacistickému Německu v roce 1938 činila oficiální účast 99,71 procenta při 99,73 procentech souhlasných hlasů.
• Termín plebejci, z něhož plebiscit pochází, původně označoval římské občany bez šlechtického původu.
• Švýcarsko, známé přímou demokracií, rozlišuje terminologicky mezi referendem a lidovou iniciativou, nikoliv plebiscitem.