Pluto

Pluto je římský bůh podsvětí a vlády nad říší mrtvých, často ztotožňovaný s řeckým Hádem. V římském pojetí byl chápán nejen jako temná moc podzemí, ale i jako pán podzemního bohatství, protože drahé kovy a plodnost země „vycházejí“ ze skrytých hlubin.

Historie

Jméno Pluto souvisí s představou bohatství a hojnosti. V antickém myšlení nebylo podsvětí jen místem stínů a trestu, ale také symbolem podzemních zdrojů: z hlubin země se dobývaly kovy, kameny a zároveň odtud „přicházela“ úrodnost, protože semena klíčí v temnotě půdy. Proto se vedle obrazu přísného vládce mrtvých objevuje i výklad Pluta jako božstva, které spravuje neviditelné poklady. Tento aspekt se dobře doplňuje s řeckým pojetím, kde se pro Háda používá přízvisko Plútón – „bohatý“.

Římské náboženství bylo otevřené synkretismu, tedy propojování domácích božstev s řeckými představami. V oblasti podsvětí se to projevilo právě tím, že se římské chápání vládce mrtvých sbližovalo s řeckým Hádem a jeho mytologií. Vedle Pluta se v římském prostředí objevuje i jméno Dis Pater („Otec bohatství“), které zdůrazňuje stejnou myšlenku podzemních pokladů. V různých pramenech tak může být vládce podsvětí označován odlišně podle toho, zda autor zdůrazňuje spíše „temnou“ stránku smrti, nebo „bohatou“ stránku zemských hlubin.

Pluto bývá v mýtech nejčastěji spojován s příběhem o únosu Proserpiny (římská obdoba řecké Persefony), dcery bohyně úrody Ceres. Tento motiv vysvětluje střídání ročních dob: když je Proserpina v podsvětí, její matka truchlí a země neplodí; když se vrací, příroda znovu ožívá. Jde o jeden z nejvlivnějších antických mýtů o vztahu smrti a obnovy života, který se promítal do náboženských představ i do umění. Zároveň ukazuje, že Pluto nebyl jen „strašidelným“ bohem smrti, ale součástí širšího cyklu přírody a kosmického řádu.

V oficiálním římském kultu stál svět mrtvých spíše na okraji veřejných slavností, protože Římané se obecně vyhýbali přímému „zvání“ podsvětních sil do každodenního života. Přesto existovaly rituály a místa spojená s božstvy podzemí, zejména v kontextu pohřebních obřadů, očisty a některých starších náboženských tradic. V pozdější době, kdy se v římském světě šířily mystériové kulty a filosofické výklady bohů, se obraz Pluta dál proměňoval: někdy nabýval více symbolický, kosmologický význam, jindy byl pojímán jako součást dvojice s božstvy úrody a obnovy.

Podoba, atributy a numismatické souvislosti

Pluto je v antickém umění často zobrazován jako důstojný, vousatý muž s vážným výrazem, někdy s rohem hojnosti jako symbolem podzemního bohatství. V doprovodu se může objevovat Kerberos, tříhlavý pes střežící vstup do podsvětí, případně klíče nebo žezlo jako znak vlády. Jeho sférou je „neviditelné“ – svět pod zemí, který je zároveň děsivý i plný skrytých zdrojů. V římském prostředí se Pluto objevuje i ve spojení s Proserpinou a Ceres, protože jejich mýtus byl pro Římany srozumitelným obrazem přírodního cyklu.

Na antických mincích se motivy podsvětí a jeho božstev objevují spíše výběrově, často v souvislosti s lokálními kulty, s mystérii nebo s ikonografií měst a vládců, kteří chtěli zdůraznit plodnost, hojnost či ochranu. Pokud se Pluto na ražbách objeví, bývá to obvykle v podobě portrétního typu božstva, případně ve scénách s Proserpinou nebo s atributy, které naznačují jeho moc nad podzemím. Pro numismatiku je tak Pluto zajímavý hlavně jako součást širšího „slovníku“ antické symboliky, kde se smrt, plodnost a bohatství nevylučují, ale naopak doplňují.