Prenéř

Prenéř byl specializovaný pracovník v mincovnictví a hutnictví, který prováděl přepalování a čištění drahých kovů, hlavně stříbra, aby se zbavilo nežádoucích příměsí. Pracoval v oddělené dílně a jeho úkolem bylo připravit kov v kvalitě vhodné pro další zpracování a ražbu.

Historie

Označení prenéř se v českém a středoevropském mincovním prostředí pojí s tradičními technologiemi afinace, tedy čištění drahých kovů před jejich použitím jako mincovního kovu. Ve středověku a raném novověku nebylo běžné, že by se mincovny spoléhaly jen na „čistý“ kov z hutí. Dodávky stříbra či zlata často obsahovaly příměsi a kov musel projít dalšími úpravami, aby vyhověl požadované ryzosti. Právě zde se uplatňovala práce prenéřů – lidí, kteří se věnovali přepalování a dalším postupům směřujícím k co nejrovnoměrnějšímu a kontrolovatelnému materiálu.

Prenéři pracovali v oddělených provozech, protože čištění kovů vyžadovalo vysoké teploty, stálý přívod vzduchu a manipulaci s látkami i odpady, které nebyly vhodné míchat s ostatní výrobou. V dobové terminologii se pro takovou místnost používají názvy typu „prenámna“ či „prengáda“, tedy specializované pracoviště, kde se kov opakovaně zahříval a upravoval. Základem byl proces přepalování surového stříbra dodaného z huti, které bylo potřeba zbavit nežádoucích složek. Postup se obvykle prováděl po jednotlivých dodávkách, aby bylo možné přesněji hlídat výsledek a minimalizovat ztráty.

V technologickém smyslu se prenéřská práce dotýkala několika kroků. Kov se tavíl v menších pecích a v nádobách či formách, které umožňovaly cílené čištění. Důležité bylo vytvořit prostředí, v němž se příměsi mohly vázat do struskovitých zbytků nebo se oddělit do samostatných složek. V některých postupech se při čištění stříbra používalo také přidávání olova (a jeho slitin) za stálého přívodu vzduchu, aby se nečistoty oxidovaly a oddělily od drahého kovu. Po ochlazení následovalo mechanické dočištění a sběr odlupků a zbytků, které stále mohly obsahovat část stříbra a proto se pečlivě vážily a uchovávaly k pozdějšímu opětovnému zpracování.

Role prenéřů byla pro mincovnu zásadní: bez spolehlivé přípravy kovu nebylo možné dlouhodobě udržet jednotnou jakost ražeb. Mincovní řády sice stanovovaly ryzost a hmotnost, ale splnění těchto parametrů záviselo na tom, jak dobře se kov připravil. Prenéř tedy nestál přímo u ražebního stroje, přesto měl velký vliv na výslednou kvalitu mincí. V dobách nedostatku kovu nebo v krizových obdobích mohl význam takové práce ještě vzrůst, protože mincovna častěji sahala po kovu z různorodých zdrojů, který bylo nutné sjednotit a „srovnat“ na požadovaný standard.

Povaha práce a souvislost s čištěním kovů

Prenéřská práce vyžadovala praxi, cit pro materiál a schopnost hlídat ztráty. Při čištění drahých kovů totiž vždy vznikají vedlejší produkty (strusky, odlupky, usazeniny), které mohou obsahovat zbytkový drahý kov. Proto se v mincovní praxi kladl důraz na vážení, evidenci a opakované využití těchto zbytků. Prenéř musel umět rozlišit, kdy je kov už dostatečně čistý pro další slitování na mincovní kov a kdy je třeba proces zopakovat nebo upravit přísady a podmínky v peci.

V širším pohledu je prenéř symbolem doby, kdy kvalita mince závisela nejen na razidlech a kontrole hotových kusů, ale i na „neviditelné“ části výroby – na hutnické přípravě kovu. Z numismatického hlediska je tento pojem důležitý hlavně při studiu mincovních provozů, účtů a technologických popisů, protože vysvětluje, kdo a jak připravoval stříbro a zlato do stavu, kdy z nich mohlo vzniknout standardizované oběživo.