Afinace

Afinace je čištění drahého kovu (hlavně zlata a stříbra) od nežádoucích příměsí, aby vznikl kov s přesně danou ryzostí. Zlato se od starověku čistilo cementací, surové stříbro z hutí se přepalovalo s olovem. Nejryzejší kov se nazýval fajn; stříbro se pak v mincovně slévalo s mědí na mincovní slitinu.

Význam čištění drahého kovu od příměsí
Čištění zlata cementace, doložená od 6. století př. n. l. v lýdských Sardách
Oddělení zlata od stříbra kyselinou dusičnou nebo lučavkou královskou
Čištění stříbra přepalování hertovního stříbra s tvrdým olovem v testech
Pracoviště v mincovně prenárna (prengádna), přepalovači zvaní prenéři
Výsledek fajn (fein), nejryzejší dosažitelný kov
Navazující krok slévání s mědí na mincovní kov (sazený verk)
Moderní postupy Millerův postup s chlorem (60. léta 19. století), Wohlwillova elektrolýza (1874)

Historie

Afinace má kořeny už ve starověku, protože zlato ani stříbro se nezískávaly jako čistý kov. Příměsi mědi, olova a dalších prvků měnily barvu, tvrdost i chování při zpracování, a především komplikovaly stanovení ryzosti. Mincovnictví založené na kovu s danou ryzostí proto čištění kovu potřebovalo.

Zlato se od starověku čistilo cementací. Nejstarší archeologické doklady pocházejí z 6. století př. n. l. z lýdských Sard. Zlato se žíhalo ve směsi rozemletých cihel, skalice a kuchyňské soli; stříbro a další příměsi přešly do sloučenin mimo zlato. Ve středověku přibylo oddělování zlata od stříbra kyselinami: kyselina dusičná rozpouští stříbro a zlato nechává, lučavka královská (směs kyseliny dusičné a chlorovodíkové) naopak rozpouští zlato a stříbro se vysráží jako chlorid. Kvůli ceně kyselin se však tento postup rozšířil až v novověku. V pozdním středověku se k oddělování zlata od stříbra užívala také síra a antimon.

Středověkou technologii čištění stříbra popisuje řada písemných pramenů z 15. a 16. století. Do mincovny přicházelo hertovní stříbro, tedy surový kov vytavený v hutích ze stříbrné rudy, který bylo nutné znovu roztavit a zbavit příměsí přepálením. To se provádělo ve zvláštní místnosti, prenárně (prengádně), kde pracovali přepalovači zvaní prenéři s pomocníky, dýmáky. Každá dodávka hertovního stříbra se přepalovala zvlášť.

Stříbro se přepalovalo v nevelkých pecích v hliněných formách, testech. Test se naplnil jemným popelem, v němž se upravilo lůžko pro stříbro, a rozpálil se žhavým dřevěným uhlím. Stříbro se čistilo přísadou takzvaného tvrdého olova, tedy olova s příměsí antimonu, za stálého přívodu vzduchu. Po vychladnutí se přepálené stříbro čistilo drátěnou štětkou nad velkým dřezem. Odlupky (grece, prengrece) ještě obsahovaly stříbro, proto se pečlivě vážily, uschovávaly a jednou ročně přidávaly ke stříbru připravenému k čištění.

Nejryzejší zlato nebo stříbro, jakého středověká technologie dovolovala dosáhnout, se nazývalo fajn (fein). Pro ražbu stříbrných mincí se však čistý kov nepoužíval: přepálené stříbro se ve slévárně, gysárně, slévalo s granulovanou mědí na mincovní kov, takzvaný sazený verk. Měď zvyšovala pevnost mincí a odolnost proti otěru.

Postupy a využití

Afinace vede od surového kovu k materiálu s přesně definovanou ryzostí. Základem je roztavení a oddělení příměsí: některé se odstraní oxidací v žáru, jiné se navážou do strusky nebo do jiných sloučenin a část se odděluje chemicky. Vedle samotného procesu byla stejně důležitá kontrola výsledku, tedy ověřování ryzosti.

Pro mincovnictví měla afinace dvojí význam. Umožnila vyrábět mince se stálou ryzostí a dávala mincovně možnost připravit slitinu s přesně odměřeným podílem mědi podle předpisu pro daný nominál.

V moderní době převzaly afinaci průmyslové metody. V 60. letech 19. století vznikl v Austrálii Millerův postup, při němž se roztaveným zlatem probublává chlor, a roku 1874 vynalezl Emil Wohlwill elektrolytický postup, který dává zlato velmi vysoké ryzosti. Na afinaci dnes stojí i investiční slitky a cihly, které se prodávají s deklarovanou ryzostí.

 
Design Shoptak.cz | Platforma Shoptet