Gysárna
Gysárna, ve starých záznamech gosa nebo kysa, byla slévárenská dílna středověké mincovny. Gyseři v ní pod dozorem mincovních úředníků a královského probéře roztavili přepálené stříbro se zrněnou mědí na mincovní kov, takzvaný sazený verk, a odlévali ho do prutů zvaných cány.
| Účel | slévání stříbra a mědi na mincovní kov (sazený verk) |
|---|---|
| Pracovníci | gyseři (kyseři) a barchaníci |
| Dozor | mincovní úředníci a královský probéř (gvardejn) |
| Tavicí nádoby | tygle z Ledče (1517), později z Hafnerzellu dovážené přes Linec |
| Velikost tyglů | na 100 až 300 hřiven kovu (účet z roku 1619) |
| Povolený úbytek v ohni | od roku 1574 u tolarů nejvýše 3–3½ lotu na 100 hřiven, u drobné mince 6–8 lotů |
| Jiné názvy | gosa, kysa |
Historie
Mincovní stříbro bylo slitinou stříbra s mědí a jakost mince záležela na tom, v jakém poměru se oba kovy „sázely“. Poměr hlídali mincovní úředníci s královským probéřem: roku 1483, kdy se poprvé razily osmilotové groše, se sázelo 170 hřiven a 2 loty stříbra a stejné množství mědi, což odpovídá ryzosti 500/1000.
Nejstarší záznamy zmiňují jen tavení na hertu s měchem. Tygle se v účtech objevují roku 1517, kdy je dodal hrnčíř z Ledče; roku 1554 se jich 59 koupilo z Lince a doprava do Hory stála víc než polovinu jejich ceny. Velké tygle se obepínaly železnými obručemi, a přesto praskaly: roku 1595 se tygl při lití cánů jednoho tolarového verku roztrhl třikrát. Roku 1483 se kov při nehodě vylil na zem a musel se sázet znovu, ztráta v ohni tehdy vzrostla na 18 hřiven a 3 fertony.
Instrukce z druhé poloviny 16. století nařizovala, aby gvardejn byl u tavení od vsazení kovu do tygle až do jeho úplného rozpuštění a aby se bez něj tygl neodkrýval; z každého slití dostal lot kovu k přezkoušení. Instrukce z roku 1574 poprvé stanovila nejvyšší přípustný úbytek v ohni. Roku 1579 vydláždili střed gysárny, kde stál železný hrnec k rozpouštění, velkými kameny, aby se rozlité stříbro dalo snáze dohledat. Gysárna zanikla s ostatními dílnami v části Vlašského dvora obrácené k Rybnému trhu při novogotické přestavbě v letech 1893–1897.
Jak se v gysárně pracovalo
Tygl stál na roštu z železných prutů položených přes trojnožku, aby se k němu oheň dostal i zespodu. Kryl se pokličkou a žár kolem něj držel plášť, zprvu hliněný s železnými obručemi, později celý železný a uvnitř vymazaný hlínou; visel na řetězu a dal se spustit i zvednout. Kov se míchal železným hákem a tygle se přenášely kleštěmi; gyseři se před horkem chránili plechy na nožkách, rukavicemi, kuklami a klobouky.
Rozpuštěný verk se odléval do cánů ve formách ušitých z navlhčené tkaniny, kterým se říká barchan; tolarové cány se od roku 1543 lily do železných ingusů. Po lití sebrali lijci zbytky stříbra ze stěn tyglů a z popela, roztloukli je v hmoždíři, vyprali a usušili a přidali k dalšímu verku téže jakosti. Úbytek v ohni se běžně držel mezi čtvrt a tři čtvrtě procenta. Cány pak přebírali mincíři a zpracovávali je ve šmitnách na střížky.
