Prenárna

Prenárna, ve starých záznamech také prengad, byla přepalovací dílna středověké a raně novověké mincovny. Prenéři v ní tavením s tvrdým olovem čistili surové hertovní stříbro dodané z hutí na přepálené stříbro zvané prant. Hřivna prantu obsahovala nejvýše jeden kventlík (3,95 g) příměsí.
| Účel | přepalování (čištění) hertovního stříbra pro mincovnu |
|---|---|
| Pracovníci | prenéři a jejich pomocníci dýmáci |
| Přísada | tvrdé olovo, tedy olovo s příměsí antimonu |
| Výsledek | prant, v hřivně nejvýše 1 kventlík (3,95 g) příměsí |
| Výsady prenéřů | Jan Lucemburský 24. 6. 1343, potvrdil Václav IV. 14. 9. 1396 |
| Přepalování pod muflí | v Kutné Hoře od roku 1604 |
| Jiné názvy | prengad, prengárna, pregnárna |
Historie
Stříbro z hutí obsahovalo ještě olovo a další kovy, které by zhoršily jeho tažnost, a pro ražbu se proto muselo dočistit. Každou dodávku hertovního stříbra v prenárně zvážili a přepálili zvlášť. Písař prenárny každý týden zapisoval, kolik stříbra který rudokupec přinesl a kolik čistého z něj vypálili; jediný dochovaný rejstřík je z let 1507–1508.
Chybou prenéře se ztrácelo stříbro i palivo, a panovníci proto o zkušené lidi pečovali. Jan Lucemburský listem z 24. června 1343 svěřil kutnohorskou prenárnu tovaryšstvu nejvýše deseti prenéřů, kterým se říkalo knapové. Týdenní výdělek se dělil rovným dílem, tři nejstarší dostávali o čtyři groše více. Nemocného knapa ostatní zastali, vdova nebo děti zemřelého pobíraly jeho podíl ještě rok a šest neděl a nové členy si knapové volili sami. Václav IV. tato práva potvrdil 14. září 1396. Mezi prenéry se objevují i zlatníci, kolem roku 1477 Jan a Říha, a v letech 1585–1590 zvonař Tomáš Klabal.
Roku 1604 schválila česká komora 12. května náklad na nový prengad pro přepalování pod muflí, hliněným příklopem, pod kterým se stříbro nestýkalo s uhlím. Inventář z roku 1612 proto uvádí prenárnu starou a novou. Prenárna stála spolu s gysárnou, vajskomorou a kernárnou v části Vlašského dvora obrácené k Rybnému trhu, kterou při novogotické přestavbě v letech 1893–1897 zbořili.
Jak se v prenárně pracovalo
Stříbro se přepalovalo na testu, velkém neglazovaném hliněném hrnci napěchovaném vypraným popelem, v němž prenéři vykroužili jamku. Test vsadili do ohniště před ústí měchu a rozpálili dřevěným uhlím. Rozsekané stříbro kladli po kouscích na test, podsypali je tvrdým olovem a přikryli žhavým uhlím. Když se kov roztavil, uhlí odhrnuli, dýmáci dmýchali vzduch přes hladinu a prenéř stříbro míchal železným hákem. Olovo se s příměsemi okysličovalo a jako klejt se vsakovalo do popele.
Průběh prenéř hlídal vzorky na navlhčeném železném hrotu: pálení skončilo, až vzorek zbělal a přestal být křehký. Nad ohništěm byl korpan, stříška odvádějící dým do komína, před žárem chránily prenéře plechy pomazané hlínou a rukavice. Vychladlý koláč prantu očistili mosaznými štětkami nad nádobou s vodou a urovnali kladivem. Odlupky se pečlivě sbíraly a z použitých testů se vytloukal popel nasáklý klejtem, z něhož se jednou ročně získávalo zpět stříbro. Přepálené stříbro pak probéř vyzkoušel, ocejchoval a zvážil a odevzdal úředníkům mincovny. Celému postupu se říká afinace.
