Vajskomora
Vajskomora, česky bělírna, byla dílna středověké mincovny, kde se černé střížky před ražbou vyvářely v měděných kotlích v roztoku kuchyňské soli a vinného kamene. Lázeň odleptala z povrchu přimíšenou měď, takže plátky dostaly bílou barvu stříbra. Tomuto bělení se říkalo také lorování.
| Účel | bělení (lorování) mincovních střížků před ražbou |
|---|---|
| Lázeň | kuchyňská sůl a vinný kámen (vinštýř) |
| Zařízení | velké měděné kotle nad pícemi, korpan k odvodu výparů do komína |
| Palivo | měkké dříví, v záznamech olšové (jinak se v mincovně topilo dřevěným uhlím) |
| Úbytek při bělení (1554) | bílé peníze 2,52 % váhy, tolary 0,08 % |
| Jiné názvy | bělírna, bělicí komora, rolle |
Historie
Bělení zachycují už nejstarší dochované kutnohorské účty: roku 1473 se kupoval vinný kámen „k bielení“. Pocházel mimo jiné z Prahy, roku 1557 se pro něj posílalo do Jihlavy, a před použitím se mlel ve mlýně, aby se lépe rozpouštěl. Velké kotle z tlustého měděného plechu byly drahé; roku 1476 dali úředníci kotláři za nové kotle zčásti staré.
Bělením se zvýšila jakost povrchu, protože ubylo mědi, mince ale zároveň ztratila na váze. Písaři proto u každého verku zapisovali, kolik „v loru sešlo“. Roku 1554 ztratily bílé peníze 2,52 % váhy, tolary jen 0,08 %, protože tlustý tolar z kvalitního stříbra má vůči své váze malý povrch. Podle předpisu z roku 1591 se na tolarový verk bralo do lázně méně soli než na groše a drobné peníze: mince s větším podílem mědi potřebovala účinnější roztok.
Dvorek před vajskomorou se roku 1740 nazýval německy weiszsudhöfel. Vajskomora stála s ostatními dílnami v části Vlašského dvora obrácené k Rybnému trhu a zanikla při jeho novogotické přestavbě v letech 1893–1897.
Jak se střížky bělily
Ze šmiten přicházely střížky mastné a znečištěné, proto se nejprve vyžíhaly. Oheň mastnotu spálil, ale měď na povrchu se okysličila a plátky ztmavly, odtud název černé pláty. V kotlích s lázní se pak vyvářely a občas promíchávaly dřevěnou kopistí, aby se bělení dotklo všech stejně.
Vybílené plátky se vybíraly měděnými lopatkami, oplachovaly v necičkách s vodou, protíraly v plátěných pytlích, sušily v děravých měděných kotlích a nakonec otíraly utěrkami. Na pečlivosti záleželo: plátek, z něhož žíhání neodstranilo všechnu mastnotu, zůstal skvrnitý, a špatně opláchnutý se pokryl duhovými barvami. Bílé plátky potom přebírali pregéři k ražbě.
