Kernárna

Kernárna, v kutnohorských záznamech nejčastěji gernhaus, byla dílna středověké mincovny, kde se roztavená měď lila tenkým proudem přes mokré koště do vody a tuhla v drobná brokovitá zrnka. Takto zrněná měď, zvaná granatura, se potom v gysárně slévala s přepáleným stříbrem na mincovní kov.
| Účel | zrnění mědi pro mincovní slitinu |
|---|---|
| Výrobek | zrněná měď (granatura, latinsky cuprum granulatum) |
| Pracovník | kernéř |
| Proč zrnit | při slévání shořelo méně kovu a slitina měla všude stejnou jakost |
| Umístění | u gvardejnské průbovny v části Vlašského dvora k Rybnému trhu |
| Jiné názvy | gernhaus, gerovna |
Historie
Mincovní stříbro bylo slitinou stříbra s mědí a čím drobnější mince, tím více mědi obsahovala. Nejstarší kutnohorské záznamy ze 70. let 15. století ukazují, že se měď zrnila v královské huti a v hutích rudokupců; roku 1473 ji vozili zrnit i do Prahy. Záznam z roku 1477 platí „na dílo komínu k zrnění“ a roku 1508 postavili na Vlašském dvoře novou pec k zrnění.
Zrnění se svěřovalo lidem zběhlým v lití kovů: roku 1472 zemskému probéři Těšínskému, v letech 1473–1474 Ambrožovi, zlatníkovi a královskému probéři, v letech 1477–1481 konváři Prokopovi. Dovednost se poznala podle ztráty v ohni. Roku 1473 se ze tří centnéřů mědi ztratilo 53 liber, roku 1476 se ze 4 centnéřů (1 080 hřiven) vrátilo jen 881 hřiven a 2 fertony.
Jakou váhu kernéřově práci přikládali, ukazuje list české komory z roku 1533. Úředníci mincovny jí psali, že nemocný a zadlužený Petr, který měď zrnil, žádá o půjčku 8 kop grošů, a kdyby musel od Hory odejít, neměl by kdo měď zrnit. Komora půjčku povolila s tím, že ji Petr odslouží. Kernárna zanikla spolu s ostatními dílnami v této části Vlašského dvora při jeho novogotické přestavbě v letech 1893–1897.
Jak se měď zrnila
V kernárně stála pec s ohništěm a měchem, nad ní klenutý sklípek s komínem. Měď se roztavila na hertu a nabírala se železnou lžící nebo nahřátým tyglem. Lila se tenkým proudem přes mokré koště do kádě s vodou, proud se rozprskl na kapky a ty ve vodě ztuhly v brokovitá zrnka, která se pak sušila na pánvi.
Tento postup byl zdlouhavý, a proto se později měď tavila v přenosném hrnci obepnutém obručí s dlouhou železnou rukojetí. Kernéř tak mohl lít měď nepřetržitě, zatímco tovaryš držel v každé ruce jedno koště a průběžně je smáčel. Záznamy z let 1499–1524 zmiňují při zrnění také kolo; Lazar Ercker ze Schreckenfelsu popisuje způsob, kdy proud roztaveného kovu dopadal na otáčející se dřevěný válec, napůl ponořený ve vodě. Zrněná měď se vážila, v kožených pytlích se nosila do mincovny a ukládala do truhly.
