Spartakus

Spartakus byl thrácký gladiátor a vůdce největšího otrockého povstání ve starověkém Římě, které probíhalo v letech 73–71 př. n. l. Původem z oblasti dnešního Bulharska se stal symbolem odporu proti tyranii a útlaku, jehož odkaz přetrval tisíciletí.

Historie

Spartakus se narodil přibližně kolem roku 111 př. n. l. v Thrákii, historickém regionu na jihovýchodě Balkánského poloostrova. O jeho raném životě se dochovalo jen málo spolehlivých informací, neboť veškeré dochované prameny pocházejí z římské strany. Podle antických historiků Plútarcha a Appiána sloužil Spartakus původně jako voják v pomocných jednotkách římské armády. Z důvodů, které nejsou zcela jasné, z armády dezertoval a po svém dopadení byl za trest prodán do otroctví.

Spartakův osud ho zavedl do gladiátorské školy Lentula Batiata v kampánské Capui, jedné z nejvýznamnějších gladiátorských škol v Římě. Zde byl vycvičen jako murmillo, typ gladiátora bojujícího s velkým obdélníkovým štítem a krátkým mečem. Tvrdý výcvik, přísná disciplína a neustálá hrozba smrti v aréně vytvořily prostředí zralé pro vzpouru.

Na jaře roku 73 př. n. l. zorganizoval Spartakus spolu s dalšími gladiátory útěk ze školy. Původní plán počítal s účastí asi dvou set mužů, avšak spiknutí bylo prozrazeno. Přesto se podařilo uniknout skupině přibližně sedmdesáti gladiátorů, kteří se pomocí kuchyňského náčiní probili na svobodu. Uprchlíci se uchýlili na svahy Vesuvu, kde se k nim začali přidávat další otroci, pastevci a bezzemci z okolí.

Římský senát zpočátku vzpouru podceňoval a vyslal proti povstalcům pouze menší vojenské oddíly pod vedením praetora Claudia Glabra. Spartakus prokázal mimořádné taktické schopnosti, když nechal své muže slézt po provazových žebřících z vinné révy po zdánlivě neschůdných srázech Vesuvu a překvapivým útokem římské vojsko zcela rozprášil. Toto vítězství výrazně posílilo jeho pověst a počet povstalců rychle narůstal.

Během následujících měsíců otrocká armáda opakovaně porážela římské legie a ovládla rozsáhlá území jižní Itálie. Pod Spartakovým vedením, společně s dalšími veliteli Crixem a Oenomausem, dosáhlo vojsko síly odhadované na 70 000 až 120 000 mužů. Povstalci dobyli bohatá města Kúmy, Nolu a Nucerii, čímž získali potřebné zásoby a výzbroj. V roce 72 př. n. l. Spartakus porazil obě konzulské armády pod vedením Lucia Gellia a Gnaea Cornelia Lentula Clodiana a pronikl až k Alpám.

Záhadou zůstává, proč Spartakus nevyužil volnou cestu přes Alpy k útěku z Itálie a místo toho se obrátil zpět na jih. Někteří historikové spekulují o neshodách mezi veliteli nebo o tlaku bojovníků, kteří preferovali drancování před útěkem. Toto rozhodnutí se ukázalo být osudovým. Senát svěřil velení nad novými legiemi Marcu Liciniovi Crassovi, jednomu z nejbohatších Římanů své doby, který obnovil disciplínu v armádě decimací a uzavřel povstalce na Bruttijském poloostrově.

Závěrečná bitva se odehrála na jaře roku 71 př. n. l. u řeky Silarus v Apulii. Podle Plútarcha Spartakus před bitvou probodl svého koně se slovy, že zvítězí-li, získá dost koní od nepřátel, a bude-li poražen, žádného už nebude potřebovat. V zoufalém pokusu probít se k Crassovi byl obklíčen a zabit poté, co srazil dva centuriony. V bitvě zahynulo přibližně 40 000 až 60 000 povstalců. Jako varovný příklad nechal Crassus ukřižovat 6 000 zajatých otroků podél silnice Via Appia mezi Capuou a Římem.

Kulturní a politický odkaz

Spartakovo povstání zanechalo hlubokou stopu v dějinách a stalo se trvalým symbolem boje za svobodu. Již francouzský osvícenský filosof Voltaire označil tuto vzpouru za jedinou spravedlivou válku v dějinách. V 19. století se Spartakův příběh stal oblíbeným námětem pro uměleckou tvorbu v kontextu probouzejícího se národního uvědomění evropských národů.

Zvláštní přitažlivost měl Spartakův odkaz pro levicová hnutí. Karl Marx ho označil za nejskvělejšího člověka starověku a skutečného představitele antického proletariátu. Němečtí revolucionáři, kteří se po první světové válce pokusili uchopit moc, přijali název Spartakovci (Spartakusbund) a stali se předchůdci Komunistické strany Německa. V Československu se v roce 1921 konalo první veřejné tělocvičné vystoupení nazvané spartakiáda, inspirované právě tímto gladiátorem.

Toussaint Louverture, vůdce úspěšného otrockého povstání na Haiti na přelomu 18. a 19. století, bývá označován jako černý Spartakus. Spartakův příběh inspiroval také řadu literárních a filmových děl, z nichž nejvýznamnější je hollywoodský velkofilm z roku 1960 v režii Stanleyho Kubricka s Kirkem Douglasem v hlavní roli.

Zajímavosti

• Spartakovo tělo nebylo nikdy nalezeno, ačkoli antické prameny uvádějí, že padl v boji. Tato skutečnost přispěla k legendám o jeho osudu.
• Gladiátoři ze Spartakovy skupiny reprezentovali různé bojové styly a pocházeli z mnoha etnik, včetně Thráků, Galů a Germánů.
• Crassus použil k potlačení povstání šest legií financovaných z vlastních prostředků, což představovalo asi 40 000 vojáků.
• Moderní pamětní mince a medaile se Spartakovým vyobrazením vydává například ostrovní stát Niue v rámci série Legendary Warriors.