Berná mince

Berná mince je seznam mincí oficiálně vydaný panovníkem, které byly platné na určitém území s povinností je přijímat v obchodním styku podle stanoveného kurzu. Účelem berných mincí byla ochrana země před cizí nehodnotnou mincí, přičemž pražské groše v německých městech byly často vyloučeny z berných seznamů jejich kontramarkováním, zatímco opakem berné mince je mince neberná, kterou nebylo povinné přijímat nebo byla zcela zakázána.

Historie

Koncept berných mincí vznikl ve Svaté říši římské ve 13. století jako reakce na monetární chaos způsobený existencí stovek mincovních práv. První známý seznam berných mincí vydal Rudolf Habsburský v roce 1281 pro rakouské země. Dokument Münzordnung stanovil 23 typů mincí povinných k přijetí s přesnými kurzy. Porušení se trestalo pokutou 10 marek stříbra nebo vyhnáním ze země.

V českých zemích zavedl systém berných mincí Jan Lucemburský v roce 1325 ediktem De moneta recipienda. Seznam zahrnoval pražský groš jako hlavní měnu, míšeňské groše v kurzu 1:1, řezenské feniky 12:1 groš a uherské dukáty 16:1 groš. Cizí mince neuvedené v seznamu směly cirkulovat pouze se svolením královského mincmistra. První kontrola proběhla na Pražském mostě, kde celníci zabavili přes 50 000 neberných mincí.

Husitská revoluce přinesla rozpad systému berných mincí. Každá strana konfliktu vydávala vlastní seznamy - katolická liga zakázala husitské ražby, husité odmítali královské mince. Kompromisní seznam z Basilejských kompaktát 1436 zahrnoval 47 typů berných mincí včetně husitských i katolických ražeb. Tento precedens plurality berných mincí ovlivnil středoevropské mincovnictví na staletí.

Zásadní reforma přišla za Jiřího z Poděbrad. Královský mandát z 22. dubna 1458 zakázal oběh všech rakouských a bavorských feniků na českém území. Důvodem byla jejich nízká kvalita - obsahovaly pouze 30 procent stříbra oproti 85 procentům v pražském groši. Zákaz vyvolal diplomatickou krizi - císař Fridrich III. pohrozil hospodářskou blokádou. Jiří ustoupil v roce 1459 opačným nařízením přijímat stejné rakouské a bavorské ražby viz habrlínky a šinderlínky.

Jagellonské období přineslo inflaci berných seznamů. Vladislav II. vydal mezi lety 1471-1516 celkem 28 různých mandátů o berných mincích. Každý seznam reagoval na aktuální politickou situaci - spojenecké mince byly berné, nepřátelské neberné. Seznam z roku 1497 zahrnoval rekordních 89 typů berných mincí od portugalských cruzados po moskevské kopějky. Praktická vymahatelnost byla minimální.

Ferdinand I. Habsburský provedl v roce 1527 generální revizi berných mincí. Nový seznam obsahoval pouze 31 položek s důrazem na kvalitu. Minimální obsah stříbra byl stanoven na 50 procent, zlata na 18 karátů. Každá berná mince musela projít prubířskou zkouškou v Praze nebo Kutné Hoře. Neberné mince se označovaly propíchnutím nebo přeražením. Do roku 1530 bylo takto znehodnoceno přes 10 milionů kusů.

Třicetiletá válka znamenala kolaps systému berných mincí. Každý vojenský velitel vydával vlastní seznamy podle momentální kontroly území. Albrecht z Valdštejna nařídil v roce 1625 přijímat pouze své frýdlantské tolary. Švédové prosadili v okupovaných městech švédské říksdálary. Po vestfálském míru 1648 existovalo v Čechách současně 15 různých seznamů berných mincí vydaných různými autoritami.

Marie Terezie sjednotila v roce 1750 berné mince pro celou monarchii. Hlavní patent stanovil 43 berných nominálů od krejcaru po dukát. Revoluční byla unifikace kurzu - stejná mince měla stejnou hodnotu v Praze i Vídni. Zároveň byla zavedena povinná kontramarkace - každá berná mince musela nést malou značku s iniciálami MT. Neoznačené mince byly automaticky neberné.

Praktické důsledky seznamů berných mincí byly značné. Obchodníci museli znát aktuální kurzy desítek mincí a sledovat časté změny. Vznikla profese měničů specializovaných na rozpoznávání berných mincí. Ve větších městech fungovali přísežní znalci mincí placení magistrátem. Jejich posudek o bernosti mince byl právně závazný. Omyl se trestal odnětím licence a pokutou 100 zlatých.

Technické aspekty určování berných mincí zahrnovaly vizuální kontrolu, vážení a zkoušku ryzosti. Od 16. století se používaly prubířské jehly - sada jehel s různým obsahem drahého kovu pro srovnávací zkoušku. Zkušební kámen (buližník) sloužil k určení kvality zlata. Pro stříbro se používala kupelace - tavení s olovem. Berná mince musela projít všemi testy s maximální odchylkou 5 procent.

Kontramarkování neberných mincí mělo různé formy. Nejjednodušší bylo propíchnutí - díra uprostřed mince. Přeražení znamenalo přebití původního obrazu novým razidlem. Ořezání odstranilo část okraje. Některé státy používaly chemické značení - potření neberných mincí kyselinou vytvářející skvrny. Paradoxně kontramarkované neberné mince jsou dnes cenným numismatickým materiálem.

Ekonomické dopady berných seznamů byly kontroverzní. Ochrana domácí měny vedla k nedostatku oběživa a deflaci. Vyloučení kvalitních cizích mincí poškozovalo mezinárodní obchod. Greshamův zákon způsoboval, že špatné berné mince vytlačovaly dobré neberné. Odhady ukazují, že systém berných mincí snižoval HDP o 2-3 procenta kvůli transakčním nákladům.

Zajímavosti

• Nejdelší seznam berných mincí vydal Leopold I. v roce 1693 - obsahoval 247 položek na 89 stranách včetně ilustrací
• Město Norimberk v roce 1540 potrestalo 37 obchodníků za přijímání neberných mincí - museli nosit měsíc železný límec s nápisem "přijímač špatných peněz"
• Jan Žižka používal neberné mince jako střelivo do praků - archeologové nalezli tisíce deformovaných kontramarkovaných mincí na bojištích
• Alchymista Edward Kelley tvrdil, že umí transmutovat neberné mince na berné - Rudolf II. mu dal k pokusu 1000 kusů, všechny zmizely
• Největší skandál způsobil salzburský arcibiskup Wolf Dietrich v roce 1598 - prohlásil vlastní ražby za jediné berné a zabavil 2 miliony cizích mincí
• Poslední seznam berných mincí vydala Lichtenštejnská knížata v roce 1898 - obsahoval pouze 3 položky: frank, koruna a marka