ETF

ETF (Exchange-Traded Fund) je burzovně obchodovaný fond, jehož podíly se nakupují a prodávají během dne podobně jako akcie. Nejčastěji kopíruje vybraný index a díky průběžnému obchodování a nízkým nákladům slouží k rychlé diverzifikaci.

Historie

Kořeny ETF sahají k myšlence pasivního investování, která se naplno prosadila ve 2. polovině 20. století. Investoři i akademici si začali více všímat, že po započtení poplatků a daní řada aktivně spravovaných fondů dlouhodobě nepřekonává trh. Z toho vyrostla poptávka po nástroji, který by „jen“ věrně kopíroval tržní vývoj a byl zároveň levný, transparentní a snadno použitelný. Přirozeným předchůdcem se staly indexové podílové fondy – umožňovaly držet široké portfolio, ale jejich obchodování bývalo navázané na vypořádání jednou denně a na procesy typické pro klasické fondy.

ETF na tento základ navázaly, ale přidaly vlastnost, která změnila způsob používání: podíl fondu se začal obchodovat na burze průběžně, s možností zadávat limitní i stop pokyny a s cenou, která se v čase vyvíjí podobně jako u akcií. Právě spojení „fondového“ koše aktiv a „akciového“ způsobu obchodování dalo ETF jejich charakter. Trh zároveň potřeboval mechanismus, který udrží cenu ETF blízko hodnoty podkladového portfolia (čisté hodnoty aktiv). Vznikl proto systém, v němž velcí účastníci trhu dokážou ve velkých blocích vytvářet a naopak rušit podíly fondu výměnou za koš cenných papírů. Tím se omezuje dlouhodobé „ujeté“ ocenění a zlepšuje likvidita.

Za raný předobraz moderních ETF bývá považován kanadský burzovně obchodovaný indexový produkt z roku 1990, který ukázal, že lze veřejnosti nabídnout „index v jedné pozici“ a obchodovat ho jako cenný papír. V USA pak v lednu 1993 odstartoval první ETF kotovaný na americké burze – známý produkt sledující index S&P 500 – a právě odtud se koncept rychle rozšířil do hlavního proudu investování. V Evropě se ETF začaly ve větším prosazovat od roku 2000, kdy se objevily první velké burzovní fondy navázané na panevropské akciové indexy a postupně se přizpůsobily pravidlům evropské fondové regulace.

Od počátků zaměřených hlavně na velké akciové indexy se nabídka ETF postupně rozvětvila. Přibyly fondy na dluhopisy, sektorové a tematické koše, regionální expozice i produkty na komodity či drahé kovy, kde se řeší odlišná struktura držby podkladu. Vedle klasického „fyzického“ kopírování portfolia se rozšířily i syntetické metody (využívající deriváty), které mohou snížit náklady nebo zlepšit kopírování některých trhů, ale přidávají specifická rizika. V posledních letech sílí také kategorie aktivně spravovaných ETF, které se snaží spojit burzovní obchodování s aktivní investiční strategií, a zároveň roste důraz na zveřejňování nákladů, kvalitu kopírování indexu a srozumitelný popis rizik pro drobné investory.

Jak ETF funguje a na co si dát pozor

ETF obvykle sleduje zvolený index a snaží se co nejvěrněji napodobit jeho výkonnost po odečtení nákladů. Toho dosahuje buď přímým držením cenných papírů (plná nebo částečná replikace), nebo synteticky přes derivátové kontrakty. Klíčové ukazatele pro praxi jsou zejména TER (průběžná nákladovost), „tracking difference“ (odchylka od indexu v čase) a reálné obchodní náklady – tedy rozpětí mezi nákupní a prodejní cenou (spread) a likvidita na burze.

Důležitá je také forma výnosu: některá ETF dividendy vyplácejí, jiná je reinvestují (akumulační třídy). U zahraničních ETF vstupuje do hry měnové riziko a někdy i měnové zajištění. U fondů na komodity či drahé kovy je dobré rozlišit, zda fond skutečně drží fyzické zlato ve skladech, nebo používá finanční nástroje – a uvědomit si, že burzovní produkt se v krizových scénářích může chovat jinak než přímé držení fyzického kovu. Stejně jako u každé investice platí, že cena ETF může klesat, a proto dává smysl posuzovat účel, horizont a rizikovost celého portfolia.