Fajn
Fajn (fein) je historický odborný termín odvozený z německého Feinheit (ryzost), který se od 16. století používal pro označení maximálně vyčištěného stříbra a výjimečně i zlata podle tehdejších technologických standardů. Představoval vrcholnou kvalitu kovů dosažitelnou středověkými a raně novověkými metodami čištění.
Historie
Termín fajn vznikl v období rozmachu středoevropského mincovnictví 16. století, kdy se rozvíjely sofistikované techniky rafinace drahých kovů pro mincovní účely. Německý původ tohoto výrazu odráží vedoucí roli německých odborníků v oblasti metalurgie a mincařského řemesla, kteří své znalosti šířili po celé střední Evropě včetně českých zemí. V českém mincovním prostředí se fajn etabloval jako standard nejvyšší kvality, kterého bylo možné dosáhnout při tehdejší úrovni technologií. Zlato vyčištěné na fajn dosahovalo ryzosti 24 karátů (Feingold), což představovalo teoreticky nejčistší možnou formu tohoto kovu. Stříbrný fajn (Feinsilber) dosahoval kvality 16 lotů podle německého systému měření ryzosti, což odpovídalo přibližně 933-950 tisícin čistého stříbra. Pro praktické mincovní účely se zlato většinou neupravovalo na fajn, protože dukáty byly raženy z téměř ryzího kovu, takže dodatečné čištění nebylo ekonomicky opodstatněné.
V mincovním procesu představoval fajn poloprodukt nejvyšší kvality, který se následně slévál s přesně odměřeným množstvím granulované mědi za vzniku mincovní hmoty neboli sazeného verku. Tato směs měla standardizovanou ryzost odpovídající požadavkům konkrétních denominálů podle platných mincovních řádů. Výroba fajnu byla technicky náročný proces vyžadující specializované vybavení a odborné znalosti, proto se soustředila pouze do nejvýznamnějších mincoven s dostatečnými kapacitami. Kontrola kvality fajnu probíhala prostřednictvím zkušebních metod včetně praktik typu střelba a kapela, které umožňovaly přesné určení obsahu drahého kovu. Pro mincovní mistry představoval fajn základ kalkulací při stanovování množství přímětů potřebných pro dosažení předepsané ryzosti hotových mincí. Ekonomická hodnota fajnu byla značná, proto se jeho skladování a manipulace podřizovaly přísným bezpečnostním opatřením. V moderní numismatice se termín fajn používá retrospektivně pro označení historických standardů čistoty kovů, přičemž umožňuje porozumění technologickým a ekonomickým aspektům historického mincovnictví. Koncept fajnu dokládá vysokou úroveň technické specializace raně novověkých mincoven a jejich schopnost dosahovat konzistentní kvality produkce navzdory omezeným technologickým prostředkům.
Zajímavosti
- Zlato na fajn dosahovalo 24 karátů, stříbro 16 lotů podle dobových měr
- Zlato se většinou needupravovalo na fajn, protože dukáty byly téměř ryzí
- Slévál se s granulovanou mědí na mincovní hmotu zvanou sazený verk
- Představoval nejvyšší kvalitu dosažitelnou tehdejšími technologiemi
- Termín pochází z německého prostředí a rozšířil se po střední Evropě