Fašismus

Fašismus byl totalitní ideologie vzniklá v Itálii po první světové válce, která podřídila ekonomiku a měnový systém korporativnímu státu kontrolovanému jedinou stranou. Fašistické režimy v Itálii, Španělsku a dalších zemích používaly mince a bankovky jako propagandistické nástroje s liktorskými svazky a imperiální symbolikou.

Historie

Fašismus jako ekonomický systém vznikl v poválečné Itálii kombinací nacionalismu, syndikalismu a korporativismu. Benito Mussolini založil Fasci di combattimento 23. března 1919 v Miláně s programem spojujícím revoluční rétoriku s nacionalistickou agendou. Po Pochodu na Řím 28. října 1922 převzal moc a postupně transformoval liberální ekonomiku v korporativní stát. Fašistický ekonomický model odmítal jak kapitalismus, tak socialismus, prosazoval "třetí cestu" - korporace sdružující zaměstnavatele a zaměstnance pod státní kontrolou. Do roku 1926 byly nezávislé odbory zakázány, nahrazeny fašistickými syndikáty s povinným členstvím.

Měnová politika Mussoliniho Itálie prošla dvěma fázemi. První období 1922-1926 charakterizovala liberální politika ministra financí Alberta De Stefaniho - vyrovnaný rozpočet, snížení daní, privatizace. Lira posílila z 90 na 60 za libru. Druhá fáze od 1926 znamenala autarkii a "bitvu o liru". Mussolini prosadil "Quota 90" - návrat k předválečnému kurzu 92,46 liry za libru, což vyžadovalo 20% deflaci. Banca d'Italia musela podporovat přeceněnou liru, zlaté rezervy klesly z 10 na 6 miliard lir. Mincovnictví sloužilo propagandě - 20 lir 1928 s liktorskými svazky a nápisem MEGLIO VIVERE UN GIORNO DA LEONE (Lépe žít jeden den jako lev).

Španělský fašismus generála Francisca Franca vzešel z občanské války 1936-1939 financované italskou a německou pomocí - 8 miliard lir a 500 milionů říšských marek. Národní zóna vydala vlastní pesetu krytou budoucími dodávkami nerostů Německu. Po vítězství 1939 Franco zavedl autarkní systém - Instituto Nacional de Industria kontroloval klíčové sektory, povinné dodávky obilí za pevné ceny. Peseta byla přeceněná s mnohočetnými kurzy - oficiální 11 peset za dolar, turistický 25, černý trh 40. Mince nesly frankistická hesla - Una, Grande y Libre (Jednotné, velké a svobodné), portrét caudilla. Izolace trvala do 1959, kdy Opus Dei technokraté zahájili liberalizaci.

Menší fašistické režimy adaptovaly italský model. Salazarovo Portugalsko (1926-1974) praktikovalo ultrakonzervativní finanční politiku - vyrovnaný rozpočet za každou cenu, zlaté escudo, minimální sociální výdaje. Estado Novo kontroloval ekonomiku přes grémios (cechy) a kolonální monopoly. Metternichovo Rakousko (1934-1938) vytvořilo Ständestaat (stavovský stát) s korporacemi podle povolání, šilink vázaný na zlatý standard. Rumunská Železná garda prosazovala "křesťanský" fašismus - bojkot židovských obchodů, autarkie, návrat k agrární ekonomice. Chorvatský ustašovský stát (1941-1945) vydal vlastní kunu, financoval se krádežemi srbského a židovského majetku.

Druhá světová válka ukázala ekonomickou slabost fašismu. Italská ekonomika kolabovala - HDP klesl o 40%, inflace dosáhla 500%. Mussolini tiskl AM-liry (Allied Military Currency) padělané liry znehodnocující měnu. Po pádu 1943 Italská sociální republika vydávala bezcenné "republikové liry". Francovo Španělsko přežilo díky neutralitě, ale trpělo chronickou stagnací - HDP na hlavu dosáhl předválečné úrovně až v roce 1958. Argentinský peronismus, často označovaný za fašismus, způsobil hyperinflaci - peso ztratilo 99% hodnoty 1946-1955.

Pád fašistických režimů odhalil ekonomickou devastaci. Itálie 1945 - průmyslová výroba na 25% předválečné úrovně, 2 miliony nezaměstnaných, lira bezcenná. Marshallův plán poskytl 1,5 miliardy dolarů, italský ekonomický zázrak 50. let využil potlačené mzdy z fašistické éry. Španělsko zůstalo v izolaci do Frankovy smrti 1975 - přechod k demokracii (Transición) vyžadoval Moncloa pakty stabilizující ekonomiku. Portugalská karafiátová revoluce 1974 ukončila koloniální války stojící 40% rozpočtu. Post-fašistické ekonomiky musely deregulovat, privatizovat státní podniky, liberalizovat trh práce. Paradoxně některé fašistické instituce přežily - italské IRI do 2002, španělské INI do 1995.

Fašistická ekonomická doktrína a korporativismus

Fašistická ekonomie teoreticky kombinovala soukromé vlastnictví s veřejnou kontrolou. Korporace seskupovaly zaměstnavatele a zaměstnance podle odvětví pod státním dohledem. Carta del Lavoro 1927 definovala práci jako sociální povinnost, stávky byly zakázány. 22 korporací pokrývalo celou ekonomiku - zemědělství, průmysl, obchod, služby. Národní rada korporací nahradila parlament 1939. Prakticky korporativismus znamenal kontrolu velkého kapitálu - Fiat, Pirelli, Montecatini profitovaly z vládních zakázek.

Autarkie byla ekonomickým cílem všech fašistických režimů. Mussoliniho "bitva o obilí" měla zajistit soběstačnost - dovoz klesl o 75%, ale náklady byly enormní. Bonifica integrale (meliorace) vytvořila nová města - Littoria, Sabaudia - ale stála 4 miliardy lir. Náhražky nahrazovaly dovoz - Lanital (umělá vlna z mléka), autarchický benzín z uhlí. IRI (Istituto per la Ricostruzione Industriale) 1933 zachránil banky a průmysl, kontroloval 20% ekonomiky. Válečná ekonomika 1940-1943 pohlcovala 60% HDP, produkce zbraní zaostávala za Británií 1:4. Fašismus dokázal mobilizovat zdroje krátkodobě, ale strukturální problémy - nízká produktivita, technologická zaostalost, korupce - vedly k dlouhodobému úpadku.

Zajímavosti

• Mussolini razil zlaté mince "Oro alla Patria" 1935 - Italové odevzdali 35 tun zlata včetně snubních prstenů za železné náhražky
• Frankovy 100 peset z roku 1966 s jeho portrétem a nápisem "Caudillo Španělska z boží milosti" byly poslední evropské mince s diktátorem
• Fašistická Itálie vydala jediné "rasové" mince - 1 lira 1939 pro Albánii s Viktorem Emanuelem III. jako "králem Albánie a císařem Etiopie"
• Portugalský diktátor Salazar byl tak lakomý, že spal na vojenské posteli a šetřil sirky - státní pokladna měla přebytek, lid hladověl