Gestapo

Gestapo byla zkratka pro Geheime Staatspolizei, tajnou státní policii nacistického Německa. Jako hlavní nástroj politického teroru pronásledovala odpůrce režimu, Židy a další oběti. Její metody zahrnující mučení, věznění bez soudu a vraždy se staly symbolem totalitní zvůle.

Historie

Gestapo vzniklo krátce po nacistickém uchopení moci v Prusku, největší německé zemi. Hermann Göring jako pruský ministr vnitra oddělil v dubnu 1933 politickou policii od běžné kriminální služby a vytvořil samostatný úřad podléhající přímo jemu. Název Geheime Staatspolizei a jeho zkratku údajně vymyslel poštovní úředník, který potřeboval krátké označení pro razítko. Organizace rychle získala pověst všemocného nástroje teroru.

Roku 1934 převzal kontrolu nad Gestapem Heinrich Himmler, který již ovládal bavorskou politickou policii a oddíly SS. Spojení Gestapa s SS a jmenování Reinharda Heydricha šéfem bezpečnostní policie vytvořilo mocenský aparát prostupující celou říši. Roku 1936 byl Himmler jmenován šéfem veškeré německé policie a sjednotil všechny policejní složky pod svou kontrolou. Gestapo se stalo součástí Hlavního úřadu říšské bezpečnosti vytvořeného roku 1939.

Pravomoci Gestapa byly prakticky neomezené. Zákon z roku 1936 stanovil, že jeho opatření nepodléhají soudnímu přezkumu. Zatčení mohli být drženi v takzvané ochranné vazbě bez obvinění a bez možnosti odvolání po neomezeně dlouhou dobu. Příkazy k zatčení nevyžadovaly soudní povolení. Gestapo mohlo posílat vězně přímo do koncentračních táborů, aniž by se věcí zabývala justice. Tato mimosoudní moc z něj činila stát ve státě.

Struktura Gestapa zahrnovala ústředí v Berlíně a regionální úřadovny po celé říši i v okupovaných územích. Na vrcholu měla organizace asi třicet tisíc zaměstnanců, což bylo překvapivě málo na kontrolu osmdesátimilionového obyvatelstva. Účinnost Gestapa spočívala méně v jeho vlastní kapacitě než v atmosféře strachu a v udavačství. Značná část případů začínala udáním sousedů, spolupracovníků nebo dokonce rodinných příslušníků.

Metody Gestapa zahrnovaly sledování, odposlech, prohlídky, výslechy a mučení. Takzvané zostřené výslechy byly eufemismem pro systematické týrání vězňů. Oběti byly bity, věšeny za ruce, podrobovány elektrickým šokům a dalším formám násilí. Vynutivší se přiznání sloužila jako základ pro odsouzení nebo odeslání do koncentračního tábora. Mnozí vězni výslechy nepřežili nebo byli popraveni bez soudu.

Během války se působnost Gestapa rozšířila na okupovaná území. V Protektorátu Čechy a Morava, v Polsku, ve Francii i jinde pronásledovalo odbojáře, zatýkalo rukojmí a organizovalo deportace Židů. Pověstná adresa Petschkův palác v Praze se stala synonymem teroru. Tisíce českých vlastenců prošly jeho sklepními celami, mnozí byli popraveni nebo zemřeli v koncentračních táborech.

Po atentátu na Heydricha v květnu 1942 vedlo Gestapo brutální vyšetřování, které vyvrcholilo vyhlazením Lidic a Ležáků. Stanné právo, hromadné popravy a teror měly zlomit český odboj. Podobné metody uplatňovalo Gestapo v celé okupované Evropě. Jeho příslušníci patřili k hlavním vykonavatelům holokaustu, neboť organizovali zatýkání a deportace Židů do vyhlazovacích táborů.

Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku prohlásil Gestapo za zločineckou organizaci. Jeho příslušníci mohli být stíháni pouze za členství bez ohledu na individuální činy. Mnozí však unikli spravedlnosti, skryli se pod falešnými jmény nebo nalezli útočiště v zahraničí. Někteří byli zaměstnáni západními zpravodajskými službami pro své znalosti o Sovětském svazu. Odkaz Gestapa přežívá jako varování před nekontrolovanou tajnou policií.

Organizace a metody

Gestapo bylo členěno do několika oddělení podle oblasti působnosti. Oddělení zabývající se marxismem sledovalo komunisty a sociální demokraty. Oddělení pro církve monitorovalo náboženské organizace. Zvláštní pozornost věnovaly úřady Židům, jejichž evidence a pronásledování se stalo prioritou zejména po norimberských zákonech roku 1935. Referát IV B4 pod vedením Adolfa Eichmanna koordinoval deportace do vyhlazovacích táborů.

Síť informátorů a udavačů rozšiřovala dosah Gestapa hluboko do společnosti. Blokový dozorce NSDAP hlásil podezřelé chování ve svém okrsku, domovníci sledovali nájemníky, spolupracovníci donášeli na kolegy. Strach z udání činil z každého potenciálního nepřítele. Lidé se báli mluvit otevřeně i v rodinném kruhu. Tato atmosféra všeobecné nedůvěry byla možná účinnější než samotná činnost Gestapa.

Vazební věznice Gestapa, jako berlínská Prinz-Albrecht-Straße nebo pražský Petschkův palác, byly místy systematického mučení. Vyšetřovatelé používali propracované techniky psychického i fyzického nátlaku. Někteří příslušníci Gestapa byli sadisté požívající násilí, jiní byrokraté vykonávající práci bez osobního zaujetí. Obě kategorie se podílely na zločinech se stejnými důsledky pro oběti.

Zajímavosti

• Gestapo mělo překvapivě malý počet zaměstnanců a jeho účinnost závisela více na udavačství než na vlastních kapacitách.
• Budova ústředí Gestapa na Prinz-Albrecht-Straße v Berlíně byla po válce zbořena a na jejím místě vzniklo dokumentační centrum Topografie teroru.
• Šéf Gestapa Heinrich Müller zmizel na konci války a jeho osud nebyl nikdy spolehlivě objasněn.
• Heslo Gestapa znělo Meine Ehre heißt Treue, má čest se jmenuje věrnost, stejně jako u SS.