Klášter

Klášter je uzavřený komplex budov určený pro komunitu mnichů nebo jeptišek žijících podle řeholních pravidel. V numismatickém kontextu byly kláštery významnými hospodářskými centry, které razily vlastní mince, spravovaly mincovny a uchovávaly cenné mincovní sbírky. Mnohé kláštery získaly od panovníků mincovní regál a jejich ražby patří k nejvyhledávanějším středověkým mincím.

Historie

Klášterní život vznikl ve 3. století n. l. v egyptské poušti, kde se první poustevníci uchylovali k asketickému životu. Svatý Antonín Veliký (251-356) je považován za zakladatele poustevnictví, zatímco svatý Pachomios vytvořil první pravidla pro společný mnišský život v takzvaných cenobiích. Z Egypta se mnišství rozšířilo do Palestiny, Sýrie a Malé Asie. Na Západě propagoval mnišský ideál svatý Martin z Tours a Jan Kasián, který založil první kláštery v Marseille.

Svatý Benedikt z Nursie (480-547) sepsal slavnou Řeholi, která se stala základem západního mnišství. Benediktinská regule zdůrazňovala ora et labora – modli se a pracuj. Kláštery se staly centry vzdělanosti, kde se opisovaly rukopisy, vyučovalo sedmero svobodných umění a uchovávaly znalosti antiky. Benediktinské opatství Monte Cassino, založené roku 529, se stalo vzorem pro tisíce klášterů po celé Evropě. V karolinské době podporoval Karel Veliký zakládání klášterů jako center správy a christianizace. Kláštery dostávaly rozsáhlé pozemky a privilegia včetně práva trhu, cla a někdy i ražby mincí.

V 10. století vznikla clunyjská reforma, která obnovila přísnou kázeň a centralizovala správu klášterů. Opatství Cluny v Burgundsku se stalo hlavou kongregace čítající přes tisíc klášterů. Clunyjští mniši prosazovali církevní nezávislost na světské moci a podporovali papežské reformy. Ekonomická síla Cluny byla obrovská – klášter vlastnil rozsáhlé statky, vinice a dostával dary od panovníků z celé Evropy. Některé clunyjské kláštery získaly právo razit vlastní mince, například Saint-Martin v Tours nebo Saint-Martial v Limoges.

Dvanácté století přineslo vznik nových řádů. Cisterciáci, založení v roce 1098 v Cîteaux, zdůrazňovali návrat k původní benediktinské řeholi, manuální práci a odmítali přepych. Jejich kláštery vznikaly v odlehlých údolích, kde mniši kultivovali půdu, zaváděli nové zemědělské metody a provozovali hutě a mlýny. Premonstrátský řád, založený svatým Norbertem v roce 1120, kombinoval mnišský život s pastorační činností. Mendikantské řády 13. století – františkáni a dominikáni – odmítly vlastnictví majetku a žily z almužen, což je odlišovalo od tradičních klášterů vlastnících rozsáhlé statky.

V českých zemích vznikly první kláštery v 10. století. Benediktinský klášter svatého Jiří na Pražském hradě založila kněžna Mlada v roce 973. Břevnovský klášter založil roku 993 svatý Vojtěch s knížetem Boleslavem II. Ostrovský klášter u Davle se stal centrem slovanské liturgie a místem, kde působil svatý Prokop. Za vlády Přemysla Otakara I. a zejména Václava I. vznikaly desítky nových klášterů. Cisterciácké kláštery v Sedlci, Velehradu a Zlaté Koruně se staly ekonomickými centry s právem těžby stříbra a ražby mincí.

Klášter v Sedlci u Kutné Hory získal od Václava II. právo na desátek z kutnohorského stříbra, což z něj učinilo nejbohatší klášter v Čechách. Sedlečtí cisterciáci provozovali vlastní mincovnu a jejich prior byl členem královské mincovní komory. Vyšebrodský klášter vlastnil zlaté doly na Šumavě a právo ražby lokálních mincí pro jihočeský region. Strahovský premonstrátský klášter v Praze spravoval mincovnu na Mělníku a vlastnil jednu z největších sbírek středověkých mincí v českých zemích.

Husitské války způsobily zánik většiny českých klášterů. Husité systematicky ničili kláštery jako symboly církevního bohatství a moci. Zbraslavský klášter, nekropole Přemyslovců, byl vypálen roku 1420. Zlatá Koruna, Sedlec, Kladruby a desítky dalších klášterů byly zničeny nebo opuštěny. Klášterní poklady včetně mincovních sbírek byly rozkradeny nebo roztaveny na ražbu husitských peněz. Pouze několik klášterů na Moravě a v pohraničí přežilo toto období.

Renesance a protireformace přinesly obnovu klášterního života. Ferdinand I. povolil návrat starých řádů a příchod nových, zejména jezuitů. Jezuitské koleje v Praze, Olomouci a Brně se staly centry vzdělávání, jejich knihovny uchovávaly numismatické traktáty a sbírky antických mincí sloužily k výuce historie. Kapucíni, servité a pauláni zakládali nové kláštery s podporou katolické šlechty. Barokní kláštery jako Broumov, Rajhrad nebo Plasy se staly architektonickými skvosty s bohatými knihovnami a uměleckými sbírkami.

Osvícenské reformy Josefa II. znamenaly zásadní zlom. Toleranční patent z roku 1781 a následné rušení klášterů v letech 1782-1789 postihly všechny kontemplativní řády. Zrušeno bylo 738 klášterů v habsburské monarchii, v Čechách a na Moravě zaniklo přes 100 klášterů. Klášterní majetek včetně mincovních sbírek byl zkonfiskován, knihovny rozprodány, budovy přeměněny na kasárna, továrny nebo skladiště. Zachovány zůstaly pouze kláštery provozující školy, nemocnice nebo fary.

Devatenácté století přineslo částečnou obnovu některých řádů. Benediktini se vrátili do Břevnova a Rajhradu, premonstráti obnovili Strahov a Želiv. Kláštery se staly centry národního obrození – rajhradský benediktin Řehoř Volný zkoumal moravské dějiny, strahovský opat Jeroným Zeidler podporoval české vlastenecké snahy. Klášterní knihovny a archivy poskytovaly materiály pro historický výzkum včetně numismatických studií.

Komunistický režim po roce 1948 zlikvidoval klášterní život v Československu. Akce K v dubnu 1950 znamenala internaci všech řeholníků, kláštery byly vyklizeny během jediné noci. Řeholnice byly soustředěny v takzvaných centralizačních klášterech. Klášterní budovy převzal stát, cenné sbírky včetně numismatických byly převezeny do státních muzeí nebo rozprodány do zahraničí. Některé kláštery byly přeměněny na věznice, psychiatrické léčebny nebo sklady.

Po roce 1989 došlo k obnově řeholního života a restitucím části klášterního majetku. Řády postupně obnovují kláštery v Břevnově, Želivu, Nové Říši, Oseku a dalších místech. Některé kláštery znovu budují své historické knihovny a sbírky, včetně numismatických kolekcí dokumentujících jejich tisíciletou historii.

Kláštery a mincovnictví

Středověké kláštery hrály zásadní roli v rozvoji evropského mincovnictví. Mnohé získaly od panovníků mincovní regál jako součást donací nebo výměnou za finanční podporu. Klášterní mincovny razily denáry, brakteáty a později groše s vyobrazením patrona kláštera nebo opata. Slavná byla mincovna opatství Saint Gallen ve Švýcarsku, která razila mince nepřetržitě od 10. do 18. století. Klášter Corvey ve Vestfálsku razil vlastní mince s obrazem svatého Vita až do sekularizace v roce 1803.

Kláštery byly také významnými středisky peněžní směny a úvěrování. Templářský řád vytvořil první mezinárodní bankovní systém s pobočkami od Anglie po Svatou zemi. Cisterciáci financovali těžbu drahých kovů a provozovali hutě na zpracování stříbrné rudy. Mnohé kláštery vedly podrobné účetní knihy dokumentující pohyb mincí, které dnes slouží jako cenný pramen pro numismatický výzkum.

Klášterní poklady často obsahovaly vzácné relikvie zdobené drahými kameny a zlatými mincemi. Svatovítský poklad, poklad kláštera v Sankt Gallenu nebo Westminster Abbey uchovávaly jedinečné numismatické památky včetně antických a byzantských zlatých mincí. Některé kláštery specializovaně sbíraly mince pro studijní účely – například vatikánská numismatická sbírka vznikla z klášterních kolekcí římských kongregací.

Zajímavosti

• Nejstarší kontinuálně fungující klášter na světě je klášter svaté Kateřiny na Sinaji, založený v 6. století císařem Justiniánem I.
• Trapistické kláštery dodnes vyrábějí pivo a likéry, jejichž prodejem financují svou činnost – podobně jako středověké kláštery vydělávaly ražbou mincí.
• Knihovna kláštera v Admontu vlastní jednu z největších numismatických sbírek v Rakousku s více než 100 000 mincemi a medailemi.
• Při archeologickém výzkumu zaniklého kláštera Rosa coeli u Dolních Kounic byl nalezen depot 500 pražských grošů ukrytý při husitském obléhání.