Kněz

Kněz je duchovní osoba pověřená vykonáváním náboženských obřadů a prostředkováním mezi člověkem a božstvem. V křesťanském pojetí je kněz služebníkem církve, který uděluje svátosti a vede bohoslužby. Latinské označení zní sacerdos nebo presbyter.

Historie

Kněžství jako náboženská instituce sahá hluboko do starověku a objevuje se prakticky ve všech známých civilizacích. Ve starém Egyptě tvořili kněží mocnou kastu spravující chrámy, pečující o sochy božstev a vykonávající složité rituály nezbytné pro udržení kosmického řádu. Nejvyšší kněží velkých chrámů patřili k nejbohatším a nejvlivnějším osobám v zemi. Podobně tomu bylo v Mezopotámii, kde kněží sloužili jako prostředníci mezi lidmi a bohy, věštili z útrob obětních zvířat a pozorovali hvězdy.

Starověký Izrael vytvořil specifickou podobu kněžství vázanou na kmen Lévi a rod Áronův. Levitští kněží sloužili nejprve u přenosného stánku úmluvy, později v jeruzalémském chrámu. Pouze velekněz směl jednou ročně vstoupit do nejsvětější svatyně, kde podle tradice spočívala archa úmluvy. Obětní kult zahrnoval zápalné oběti zvířat, oběti pokrmů a kadidla. Zničení jeruzalémského chrámu Římany roku 70 po Kristu znamenalo konec obětního kněžství v judaismu.

Křesťanství zpočátku nemělo zvláštní kněžský stav v tradičním smyslu. Novozákonní texty hovoří o starších (presbyteroi) a správcích (episkopoi), kteří vedli místní obce. Teprve postupně se vyvinula hierarchická struktura s biskupy, kněžími a jáhny. Rozhodující byl vývoj učení o eucharistii jako oběti, která vyžaduje oprávněného služebníka. Od 3. století se prosazuje pojetí kněze jako obětníka přinášejícího nekrvavou oběť Kristova těla a krve.

Středověká západní církev vybudovala propracovaný systém kněžského svěcení a vzdělávání. Kněžské svěcení uděloval biskup vkládáním rukou a pomazáním olejem. Svěcenec přijímal nezrušitelné znamení (character indelebilis), které ho navždy odlišovalo od laiků. Kněží byli vázáni celibátem, tedy povinností žít v bezženství, která se na Západě definitivně prosadila během gregoriánské reformy v 11. století. Východní církve celibát vyžadovaly pouze od biskupů, zatímco ženatí muži mohli být vysvěceni na kněze.

Reformace 16. století zásadně přehodnotila pojetí kněžství. Martin Luther hlásal všeobecné kněžství věřících a odmítal svátostný charakter ordinace. Protestantští duchovní nejsou kněžími v katolickém smyslu, nýbrž kazateli a služebníky slova. Nemají moc proměňovat chléb a víno v tělo a krev Kristovu, neboť protestantská teologie odmítá transsubstanciaci. Katolická církev na tridentském koncilu potvrdila tradiční učení o kněžství jako svátosti a odsoudila protestantské názory.

V českých zemích prošlo kněžství bouřlivým vývojem. Husitské hnutí požadovalo reformu duchovenstva a přijímání pod obojí způsobou pro laiky. Utrakvističtí kněží se odlišovali od katolických přijímáním z kalicha, avšak zachovávali jinak tradiční obřady. Jednota bratrská vytvořila vlastní duchovenský stav, jehož členové byli voleni losem. Po Bílé Hoře a rekatolizaci byli nekatoličtí kněží vyhnáni a nahrazeni duchovními věrnými Římu, často členy jezuitského řádu.

Svěcení a služba kněze

V katolické církvi je kněžství jednou ze sedmi svátostí, kterou uděluje biskup kandidátovi po dlouhé přípravě v semináři. Svěcení probíhá při slavnostní bohoslužbě vkládáním rukou a konsekrační modlitbou. Novokněz přijímá moc sloužit mši svatou, udělovat svátost smíření, pomazání nemocných a další svátosti s výjimkou biřmování a kněžského svěcení, které jsou vyhrazeny biskupům.

Kněz v běžné pastorační službě spravuje farnost, slouží bohoslužby, vyučuje náboženství, připravuje věřící ke svátostem a doprovází je v důležitých životních okamžicích od křtu přes svatbu až po pohřeb. Kromě farních kněží existují řeholní kněží žijící v klášterech podle pravidel svého řádu a věnující se specifickým úkolům jako vzdělávání, misie nebo péče o nemocné.

Pravoslavné církve zachovávají svátostné kněžství podobně jako katolická církev. Kněz slouží božskou liturgii, uděluje svátosti a vede duchovní život věřících. Na rozdíl od katolické praxe může být ženatý muž vysvěcen na kněze, avšak po svěcení již vstoupit do manželství nesmí. Biskupové jsou vybíráni výhradně z řad mnichů.

Anglikánská církev si zachovala biskupské svěcení a vnější podobu kněžské služby, avšak její teologický výklad se různí od anglo-katolického pojetí blízkého římskému až po evangelikální chápání blízké protestantismu. Od konce 20. století anglikánské církve svěcují na kněze i ženy, což vyvolalo rozkol s katolickou a pravoslavnou tradicí.

Zajímavosti

• České slovo kněz pochází ze staroněmeckého kuning, tedy král, a původně označovalo vládce vykonávajícího náboženské funkce.
• Nejstarší dochovaná zobrazení křesťanských kněží na českém území pocházejí z iluminovaných rukopisů 11. století.
• Na středověkých mincích a pečetích bývají biskupové a opati zobrazováni s berlou a mitrou jako znaky své hodnosti.
• Titul monsignor, udělovaný papežem zasloužilým kněžím, pochází z italského výrazu pro mého pána.