Lité mince a medaile

Lité mince a medaile jsou mince a medaile vyrobené odlitím roztaveného kovu do předem připravené formy (například z hlíny, písku nebo sádry), na rozdíl od ražeb vzniklých úderem razidel. Lití se historicky používalo u některých nejstarších mincí i u části medailérské tvorby, ale u moderních oběžných mincí je odlévání typickým znakem padělku.

Historie

Odlévání patří k nejstarším metalurgickým postupům a v peněžním světě se objevuje už v antice. V římské republice byly nejstarší těžší měděné mince vyráběny odléváním (známé jsou litá bronzová platidla, která stojí na počátku římského mincovnictví). Lití se uplatnilo i v přípravě střížků: například u keltských staterů se nejprve vytvářely kovové kotoučky, které se teprve následně razily, takže odlévání bylo součástí výrobního procesu ještě před samotnou ražbou.

V novověku se odlévání výrazně prosadilo v medailérství. Medaile neměly funkci běžného oběživa, a proto se u nich mohla volit technologie, která lépe vyhovovala výtvarnému záměru nebo menším sériím. Odléváním vznikaly zejména některé renesanční medaile, často náboženské nebo slavnostní, a také kopie medailí původně ražených. Litá medaile umožňovala věrně reprodukovat reliéf i bez nákladné přípravy razidel, a proto se tento postup udržel i v pozdějších dobách, zejména u masivnějších medailí a pamětních předmětů.

V moderním mincovnictví se však situace liší. Oběžné mince se vyrábějí ražbou, protože ražba zajišťuje přesnost, ostrost detailu a jednotné parametry potřebné pro oběh. Z tohoto důvodu se lití u moderních oběžných mincí chápe jako podezřelý znak: litá „oběžná mince“ bývá zpravidla falzum, protože legální emise se technologicky vyrábějí jinak. To neznamená, že lití je samo o sobě „špatné“ – u medailí je to legitimní metoda – ale u oběživa je to varovný signál.

Jak se litá mince pozná a proč se padělá litím

Falzátoři často volí lití proto, že je technologicky jednodušší než výroba razidel a ražba. U litých napodobenin se ale typicky projevují znaky, které při detailní prohlídce vyčnívají. Odlitky mívají o něco menší rozměry, protože kov při chladnutí mírně smršťuje. Hrany písmen a obrazů bývají méně ostré, reliéf působí „měkce“ a hladké plochy mincovního pole postrádají typický ražební lesk. Při zvětšení lze na povrchu někdy vidět drobné bublinky nebo póry vzniklé litím, případně stopy po vtokových kanálcích a opracování hran.

Tyto nedostatky se falzátoři často snaží zakrýt dodatečnou úpravou povrchu – například cizelováním, dobrušováním nebo patinováním, aby mince působila starobyle a „přirozeně“. Právě kombinace podezřelého povrchu a následných zásahů je častým varováním. Historicky bylo lití jedním z nejběžnějších způsobů padělání, protože umožňovalo rychle vyrábět napodobeniny bez drahého vybavení. V moderní době se sice objevují i padělky vyrobené ražbou v dílnách se špičkovou technikou, ale lití zůstává typickou cestou pro jednodušší falza.

U medailí je naopak lití běžné a přijatelné, zejména pokud jde o masivní kusy nebo umělecké odlitky. V numismatickém popisu je proto důležité vždy rozlišit, zda hodnotíme minci určenou do oběhu, nebo medaili či pamětní předmět. Lití může být u medaile součástí jejího půvabu a technologie, zatímco u moderní oběžné mince je to obvykle důvod k opatrnosti a k odbornému ověření.