Městské známky

Městské známky byly kovové ražby podobné mincím, které města vydávala z mědi či mosazi k nejrůznějším účelům - od kontroly trhovců a vstupu do města až po identifikaci žebráků či pohřební obřady. Tyto utilitární předměty, ražené většími městy od 16. do 19. století, představují fascinující svědectví o každodenním životě a správě raně novověkých měst, přičemž jejich různorodost a lokální charakter z nich činí vyhledávané sběratelské objekty.

Historie

Vznik městských známek souvisí s rozvojem městské správy v pozdním středověku. První doložené exempláře pocházejí z německých měst 15. století, kde sloužily jako kontrolní prostředek na trzích. Augsburg zavedl v roce 1482 cínové známky pro řezníky, které opravňovaly k prodeji na městském trhu. Systém se rychle rozšířil - Norimberk následoval v roce 1497 s měděnými známkami pro pekaře.

Praha vydávala městské známky již od konce 16. století. Nejstarší pražské exempláře z roku 1592 sloužily ke kontrole formanů vjíždějících Poříčskou branou. Tyto mosazné ražby o průměru 25 mm nesly znak Starého Města a číslo povozu. Forman obdržel známku při vjezdu a odevzdal ji při výjezdu, což umožňovalo kontrolu pohybu zboží a výběr mýta.

V 17. století se funkce známek dramaticky rozšířila. Třicetiletá válka přinesla potřebu identifikace oprávněných žebráků - města vydávala žebrácké známky legitimním potřebným. Vídeň zavedla v roce 1621 systém měděných známek s městským znakem a rokem, které žebráci nosili viditelně na oděvu. Neautorizované žebrání bez známky se trestalo vyhnáním z města.

Morová epidemie 1679-1680 vyvolala vznik speciálních zdravotních známek. Osoby, které přežily mor a získaly imunitu, dostávaly olověné známky opravňující k volnému pohybu. Brno vydalo v roce 1679 přes 3000 takových známek s nápisem "SANITAS" a holubicí symbolizující očištění. Tyto "morbilky" byly cenným dokumentem umožňujícím obchod a cestování v době karantény.

Cechovní známky představují nejpočetnější kategorii. Každý cech vydával vlastní kontrolní známky - tovaryši je dostávali jako doklad o vykonané práci, mistři je používali k hlasování na cechovních shromážděních. Pražský cech krejčích vlastnil sadu 200 mosazných známek z roku 1650 s vyobrazením nůžek a jehly. Tyto známky fungovaly jako primitívní identifikační karty.

18. století přineslo systematizaci městských známek. Marie Terezie nařídila v roce 1770 jednotnou úpravu známek v monarchii. Známky měly být raženy z mosazi, nést městský znak, rok a účel. Vznikly specializované kategorie - divadelní známky pro herce, vojenské pro ubytování vojáků, tržní pro prodejce, pohřební pro hrobaře. Každá kategorie měla specifický tvar - kulaté, čtvercové, osmihranné.

Napoleonské války znamenaly rozkvět nouzových známek. Okupovaná města vydávala provizorní platidla - Salzburg v roce 1809 razil "belagerungsmünzen" z měděného plechu kostelních zvonů. Tyto obsidiální známky s nominální hodnotou cirkulovaly jako nouzové peníze. Po válce byly stahovány a přetaveny, což je činí dnes extrémně vzácnými.

Industrializace 19. století transformovala systém městských známek. Vznikly továrenské známky (žetony) nahrazující mzdu, pivní známky v hostincích, jízdní známky omnibusových společností. Pražská omnibusová společnost vydala v roce 1830 sadu mosazných známek s trasami a cenami. Tyto proto-jízdenky představují předchůdce moderních dopravních systémů.

Zánik tradičních městských známek přišel s modernizací správy koncem 19. století. Papírové dokumenty, razítka a později fotografie nahradily kovové známky. Poslední pražské žebrácké známky byly vydány v roce 1882. Paradoxně některé typy přežily - pivní tácky v hospodách nebo garderobenní známky v divadlech představují přímé pokračování městských známek.

Typologie a výroba

Městské známky se dělily podle funkce na kontrolní (trh, cech), identifikační (žebráci, cizinci), účelové (pohřby, divadlo) a hodnototvorné (náhrada peněz). Materiálově dominovala mosaz (60%), následovala měď (25%), cín (10%) a olovo (5%). Vzácně se používalo stříbro pro reprezentativní účely - radní známky nebo čestné občanství.

Výroba probíhala v městských mincovnách nebo u specializovaných kovotepců. Razidla vyráběli stejní rytci jako pro mince, ale kvalita byla nižší. Ražba probíhala ručně kladivem mezi dvěma razidly. Průměr známek se pohyboval od 15 do 40 mm, váha 2-10 gramů. Některé známky byly pouze lité do forem, což snižovalo náklady ale i kvalitu.

Ikonografie městských známek byla pragmatická. Dominoval městský znak, číslo nebo písmeno označující účel, letopočet. Text byl minimální - zkratky města nebo účelu. Umělecká hodnota byla sekundární, primární byla funkčnost a rozpoznatelnost. Přesto některé známky, zejména cechovní, nesly detailní vyobrazení řemeslnických nástrojů vysoké kvality.

Zajímavosti

• Brněnské pivní známky z 18. století platily pouze do půlnoci - způsob regulace opilství
• Vídeňské divadelní známky z roku 1750 byly první "vstupenky" s místenkou v Evropě
• Chebské lázeňské známky obsahovaly zlato - symbol exkluzivity lázní pro šlechtu
• Největší známá sbírka městských známek (15 000 kusů) patřila císaři Františku Josefovi I.
• Padělání městských známek se trestalo stejně jako padělání mincí - useknutím ruky