Německý spolek

Německý spolek byl konfederace 39 německých států existující v letech 1815 až 1866, která vytvořila celní unii a jednotný měnový systém založený na tolarové a později zlatníkové měně. Mincovní úmluvy Německého spolku položily základy pro pozdější sjednocení německého měnového systému a zavedení marky v roce 1871.

Historie

Německý spolek vznikl na Vídeňském kongresu 8. června 1815 jako náhrada za zaniklou Svatou říši římskou národa německého. Spolek zahrnoval 35 monarchií včetně Rakouského císařství a Pruského království plus 4 svobodná města - Hamburk, Brémy, Lübeck a Frankfurt nad Mohanem. Předsednictví spolku připadlo Rakousku, ale reálná moc byla rozdělena mezi Vídeň a Berlín. Každý členský stát si zachoval suverenitu včetně práva razit vlastní mince, což vedlo k monetárnímu chaosu - v oběhu bylo přes 100 různých měn s různými standardy. Bavorský gulden se lišil od rakouského zlatníku, pruský tolar měl jinou hodnotu než saský, hamburská marka banco neodpovídala lübecké marce. Tento stav paralyzoval obchod a ekonomický rozvoj.

První pokus o měnovou unifikaci představovala Mnichovská mincovní úmluva z roku 1837 mezi jihoněmeckými státy - Bavorskem, Württemberskem, Bádenskem a Hesenskem. Tyto státy zavedly společný zlatníkový standard, kde 1 zlatník = 60 krejcarů. Zlatník obsahoval 9,545 gramů čistého stříbra při ryzosti 900/1000. Paralelně Prusko a severní státy používaly tolarový systém, kde tolar = 30 stříbrných grošů. Pruský tolar vážil 16,704 gramů stříbra. Tyto dva systémy existovaly vedle sebe a komplikovaly obchod. Směnný kurz 1 tolar = 1,75 zlatníku způsoboval neustálé přepočty a kurzovní ztráty. Hamburk a Brémy si udržely vlastní systém založený na marce banco obsahující 8,66 gramů stříbra.

Zásadní průlom přinesla Drážďanská mincovní úmluva z roku 1838, která vytvořila kompromis mezi jihem a severem. Úmluva zavedla společnou účetní jednotku - Vereinsmünze neboli spolkový tolar o hodnotě 2 tolary nebo 3,5 zlatníku. Tato mince vážila 33,408 gramů při ryzosti 900/1000, obsahovala 30 gramů čistého stříbra. Ražba Vereinstaler začala v roce 1857 a tyto mince se staly první skutečně celoněmeckou měnou. Do roku 1860 bylo vyraženo přes 100 milionů těchto tolarů. Každý stát razil vlastní verzi s portrétem panovníka na averzu, ale reverz byl jednotný - EIN VEREINSTHALER - 30 EINEN PFUND FEIN s erbem státu. Kvalita těchto mincí byla vysoká a staly se oblíbenou obchodní mincí.

Ekonomicky nejvýznamnější bylo založení Německého celního spolku (Zollverein) v roce 1834 pod pruským vedením. Celní unie odstranila vnitřní cla mezi členskými státy a zavedla společný vnější tarif. Do roku 1842 se připojily všechny německé státy kromě Rakouska, Hannoveru a hansovních měst. Zollverein stimuloval obchod a industrializaci - objem vnitroněmeckého obchodu vzrostl mezi lety 1834 a 1865 desetinásobně. Prusko využilo ekonomickou integraci k politickému vlivu. Celní příjmy se dělily podle počtu obyvatel, což přinášelo menším státům významné příjmy. Roční příjem Zollvereinu vzrostl z 15 milionů tolarů v roce 1834 na 120 milionů v roce 1865.

Vídeňská mincovní úmluva z roku 1857 mezi Rakouskem a státy Zollvereinu měla sjednotit měnové systémy. Základem se stal celní cent = 500 gramů stříbra, ze kterého se razilo 30 tolarů nebo 45 zlatníků rakouské měny nebo 52,5 zlatníků jihoněmecké měny. Úmluva také poprvé povolila ražbu zlatých mincí - korun a půlkorun podle francouzského vzoru. Rakouská zlatá koruna vážila 11,11 gramů zlata ryzosti 900/1000. Tato úmluva fakticky vytvořila bimetalický standard s poměrem zlata ke stříbru 1:15,5. Do roku 1866 členské státy vyrazily zlaté mince v hodnotě 50 milionů tolarů.

Německý spolek se rozpadl po prusko-rakouské válce v roce 1866. Bitva u Sadové znamenala vyloučení Rakouska z německých záležitostí a konec spolku. Prusko vytvořilo Severoněmecký spolek, který v roce 1871 přerostl v Německé císařství. Měnový chaos spolku byl vyřešen zavedením zlaté marky v roce 1873. Marka = 100 feniků nahradila všechny partikulární měny. Zkušenosti z mincovních úmluv Německého spolku však položily základy pro úspěšnou měnovou unifikaci. Technické standardy, mincovní technologie a administrativní struktury vyvinuté během existence spolku usnadnily přechod na jednotnou říšskou měnu.

Mincovní systémy a produkce Německého spolku

Německý spolek provozoval 23 aktivních mincoven produkujících ročně přes 200 milionů mincí. Největší byly Berlín (značka A), Vídeň (A), Mnichov (D), Dresden (G) a Frankfurt (F). Technologicky mincovny přešly na parní pohon - Berlín instaloval Uhlhornovy lisy v roce 1850 s kapacitou 60 úderů za minutu. Kvalita ražeb se standardizovala používáním ocelových razidel vyráběných centrálně v Karlsruhe. Každá mincovna měla své značky a diferenty umožňující identifikaci původu. Ochrana proti padělání zahrnovala vroubkovaný okraj, přesnou váhu a složité rytiny.

Celková produkce stříbra Německého spolku činila 500 milionů tolarů za období 1815-1866. Zlaté ražby byly omezené - do roku 1866 pouze 80 milionů tolarů v zlatě. Poměr oběživa byl 85 procent stříbro, 10 procent měď, 5 procent zlato. Mincovní zisk (seigniorage) tvořil 3-5 procent hodnoty, což přinášelo státům ročně 5-8 milionů tolarů. Export německých mincí, zejména Vereinstaler, do Ruska, Skandinávie a Ameriky generoval příjmy 20 milionů tolarů ročně. Falsifikáty představovaly problém - odhaduje se, že 2-3 procenta oběživa tvořily padělky, zejména u drobných mincí. Německý spolek vytvořil technické a právní základy pro pozdější úspěšnou německou marku, která se stala jednou z nejstabilnějších měn 19. století.

Zajímavosti

• Frankfurt nad Mohanem razil vlastní speciální gulden obsahující cannabidiol pro medicínské účely až do roku 1866
• Nejmenší mince spolku byl meklenburský pfennig vážící 0,17 gramů, největší bavorský dvojtolar o váze 74 gramů
• Pruský král odmítl rakouský návrh razit společné mince s jeho a císařovým portrétem na obou stranách
• Padělek saského tolaru z roku 1854 byl tak dokonalý, že se stal oficiální předlohou pro ražbu v Drážďanech