Paul von Hindenburg

Paul von Hindenburg byl německý polní maršál a státník, který jako prezident Výmarské republiky jmenoval roku 1933 Adolfa Hitlera kancléřem. Proslul jako vítěz bitvy u Tannenbergu za první světové války. Jeho rozhodnutí předat moc nacistům zásadně ovlivnilo dějiny 20. století.

Historie

Paul Ludwig Hans Anton von Beneckendorff und von Hindenburg se narodil 2. října 1847 v Poznani do staré pruské junkerské rodiny. Jeho otec sloužil jako důstojník a matka pocházela z lékařské rodiny. Vojenská kariéra byla pro příslušníky jeho stavu samozřejmostí. Jako sedmnáctiletý kadet se zúčastnil prusko-rakouské války roku 1866 a o čtyři roky později bojoval v prusko-francouzské válce, kde byl přítomen vyhlášení Německého císařství ve Versailles.

Hindenburg stoupal armádní hierarchií vytrvalostí spíše než brilancí. Roku 1903 byl povýšen na generála a o osm let později odešel do výslužby jako velící generál sboru v Magdeburku. Zdálo se, že jeho kariéra je u konce. Vypuknutí první světové války v srpnu 1914 však přineslo nečekaný obrat. Když ruské armády vpadly do Východního Pruska, byl osmašedesátiletý Hindenburg povolán z důchodu a postaven do čela Osmé armády.

Bitva u Tannenbergu koncem srpna 1914 přinesla drtivé vítězství nad ruskými silami a učinila z Hindenburga národního hrdinu. Ve skutečnosti byl hlavním strůjcem úspěchu jeho náčelník štábu Erich Ludendorff, ale Hindenburgova vznešená postava a klidné vystupování lépe odpovídaly potřebám válečné propagandy. Dvojice Hindenburg-Ludendorff se stala symbolem německé vojenské zdatnosti a postupně získávala stále větší vliv.

Roku 1916 byl Hindenburg jmenován náčelníkem generálního štábu a stal se faktickým vojenským diktátorem Německa. Spolu s Ludendorffem prosazoval neomezenou ponorkovou válku, odmítal kompromisní mír a požadoval rozsáhlé anexe. Jejich optimistické předpovědi o porážce spojenců se nenaplnily a na podzim 1918 museli přiznat, že válka je prohraná. Hindenburg přenechal jednání o příměří civilistům a vojenské velení tak uniklo odpovědnosti za porážku.

V poválečném období Hindenburg podpořil legendu o bodnutí dýkou do zad, podle níž neporažená německá armáda zradou domácích zrádců, zejména socialistů a Židů, přišla o vítězství. Tato lež otrávila politickou atmosféru Výmarské republiky a podkopávala legitimitu demokratického zřízení. Hindenburg sám žil v ústraní na svých statcích a požíval pověsti čestného vojáka stojícího nad stranickými spory.

Roku 1925 byl v přímé volbě zvolen prezidentem republiky jako kandidát pravice. Ve věku sedmdesáti sedmi let se stal hlavou státu, který vnitřně odmítal. Jako monarchista přísahal věrnost republikánské ústavě, aniž by změnil své přesvědčení. Jeho volba symbolizovala posun Německa doprava a oslabování demokratických sil. Přesto v prvním funkčním období zachovával ústavní pořádek a spolupracoval i se sociálně demokratickými vládami.

Velká hospodářská krize po roce 1929 změnila situaci. Masová nezaměstnanost radikalizovala voliče a nacistická strana prudce rostla. Hindenburg, znovu zvolený roku 1932 s podporou demokratických stran proti Hitlerovi, vládl prostřednictvím nouzových dekretů bez parlamentní většiny. Jeho kancléři Heinrich Brüning, Franz von Papen a Kurt von Schleicher se střídali v bezvýsledných pokusech o stabilizaci. Nakonec Papen přesvědčil stárnoucího prezidenta, že jedinou cestou je koalice s nacisty.

Dne 30. ledna 1933 jmenoval Hindenburg Hitlera říšským kancléřem. Domníval se, že nacisty zkrotí konzervativní ministři v kabinetu. Během několika měsíců se ukázalo, jak fatálně se mýlil. Hindenburg podepisoval nouzové dekrety omezující svobody a nakonec i zmocňovací zákon, který fakticky zrušil ústavu. Zůstával v úřadu jako dekorativní figura legitimizující nacistickou diktaturu. Zemřel 2. srpna 1934 na svém panství Neudeck. Hitler poté spojil funkce prezidenta a kancléře a prohlásil se vůdcem a říšským kancléřem.

Osobnost a dědictví

Hindenburg představoval typ pruského důstojníka staré školy, loajálního, konzervativního a omezeného. Jeho vojenská pověst byla z velké části dílem propagandy a schopnějších podřízených. Jako politik postrádal rozhled i energii potřebnou k obraně demokracie. V rozhodující chvíli podlehl tlaku intrikánů a předal moc nacistům.

Jeho podíl na zničení Výmarské republiky zůstává předmětem historických diskusí. Někteří badatelé ho vidí jako tragickou postavu, která ve stáří podlehla manipulaci. Jiní zdůrazňují jeho vědomou spolupráci s nepřáteli demokracie a odpovědnost za legitimizaci nacismu. Hindenburg nebyl nacista, ale jeho antipatie k republice a pohrdání demokratickými politiky usnadnily Hitlerův nástup.

Po válce byl Hindenburg v Německu postupně zbavován poct. Ulice a náměstí nesoucí jeho jméno byla přejmenovávána, pomníky odstraňovány. Jeho hrob v památníku u Tannenbergu byl roku 1945 evakuován před Rudou armádou a ostatky nakonec uloženy v kostele v Marburku. Debaty o jeho odkazu pokračují, přičemž převládá kritický pohled na muže, který mohl Hitlera zastavit, ale místo toho mu otevřel dveře.

Zajímavosti

• Hindenburg měří na fotografiích téměř vždy více než okolostojící, neboť při výšce 196 centimetrů patřil k nejvyšším státníkům své doby.
• Slavná vzducholoď Hindenburg byla pojmenována na jeho počest a její zkáza roku 1937 ukončila éru zepelínové dopravy.
• Prezidentský palác v Berlíně se za jeho úřadování nacházel na adrese Wilhelmstraße 73, jen několik domů od pozdějšího Hitlerova kancléřství.
• Když mu nacističtí příznivci darovali rodový statek Neudeck, byl převeden na syna, aby prezident nemusel platit daň z nemovitosti.