Seleukovská říše

Seleukovská říše byla největší z helénistických království vzniknuvších po rozpadu Makedonské říše Alexandra Velikého, existující v letech 312-63 před Kristem. Seleukovská říše se rozprostírala od Malé Asie po Indii a je v numismatice proslulá svými portrétnymi mincemi s podobizami seleukovských králů a charakteristickými motivy slona a kotvy.

Historie

Seleukovská říše vznikla po smrti Alexandra Velikého roku 323 před Kristem, kdy si jeho generálové rozdělili obrovskou makedonskou říši. Zakladatelem dynastie byl Seleukos I. Níkátor (Vítěz), jeden z nejschopnějších Alexandrových diadochů, který postupně ovládl většinu asijských území bývalé Alexandrovy říše. Po dlouhých bojích s ostatními nástupci získal kontrolu nad Babylónií, Sýrií, Malou Asií a východními satrapijemi až k Indii.

Za vlády prvních seleukovských králů dosáhla říše největšího rozmachu. Seleukos I. a jeho syn Antiochos I. Sótér vybudovali efektivní správní systém kombinující makedonské, perské a místní tradice. Založili desítky měst, z nichž nejvýznamnější byla Antiochie na Orontu, která se stala hlavním městem říše a jedním z největších center helénistického světa.

Největšího rozkvětu dosáhla říše za vlády Antiocha III. Velikého (223-187 před Kristem), který dočasně obnovil seleukovskou moc na východě a pokusil se o reconquiatu ztracených území. Jeho výboje ho však přivedly do konfliktu s vzestupným Římem. Porážka v bitvě u Magnésie roku 190 před Kristem znamenala začátek konce seleukovské moci - říše ztratila všechna území v Malé Asii a musela platit obrovské reparace.

Po římském vítězství začal neustálý úpadek říše. Východní provincie se postupně osamostatňovaly - vznikly nezávislé řecko-baktrské a indo-řecké království, Parthové ovládli Írán a Mezopotámii. Seleukovská moc se smršťovala kolem syrského jádra, oslabována dynastickými boji a intervencemi sousedních mocností.

Poslední století existence bylo charakterizováno chaotickými občanskými válkami a fragmentací zbylých území. Různí pretendenti na trůn si nárokovali královský titul a razili vlastní mince. Konečný úder zasadil říši římský vojevůdce Pompejus, který roku 63 před Kristem anektoval zbylá syrská území a přeměnil je v římskou provincii Sýrii.

Seleukovské mincovnictví

Seleukovské mince patří mezi nejkrásnější a nejrozmanitější helénistické ražby. Říše zdědila od Alexandra Velikého rozvinutý mincovní systém a dále jej rozvíjela po celou dobu své existence. Charakteristickým znakem seleukovských mincí byly realistické portréty králů, často s královskými diadematy, které se staly vzorem pro všechno pozdější helénistické mincovnictví.

Na rubových stranách se objevovaly různé motivy spojené s dynastií - nejčastěji Apollón sedící na omfalu (posvátný kámen v Delfech), kotva jako symbol stabiloty království, nebo slon jako odkaz na východní území říše. Slon byl osobním symbolem Seleuka I., který jako jediný z diadochů obdržel od indického krále Chandragupty válečné slony.

Seleukovské mincovnictví se vyznačovalo mimořádnou rozmanitostí díky rozsáhlému území říše. V různých regionech se objevovaly místní varianty motivů přizpůsobené lokálním tradicím - například mince z východních provincií často obsahovaly indické nebo baktrské prvky, zatímco mince ze západních oblastí byly více ovlivněny řeckou tradocí.

Technická kvalita seleukovských mincí byla obecně velmi vysoká, zejména u zlatých a stříbrných emisí z hlavních mincoven v Antiochii, Seleukii na Tigridu či Ekbatanech. Pozdější mince z období úpadku říše vykazují postupné snižování kvality a ryzosti kovů, což odráží ekonomické problémy království.

Zajímavosti

• Seleukos I. byl jediný z Alexandrových nástupců, který zemřel přirozenou smrtí ve vysokém věku, ačkoli vedl nepřetržité války po celou svou vládu.
• Seleukovská éra začínající rokem 312 před Kristem se používala na Blízkém východě ještě v raně islámské době.
• Říše měla oficiálně dva hlavní města - Antiochii v Sýrii pro západ a Seleukii na Tigridu pro východ, mezi nimiž králové střídavě pobývali.
• Antiochos IV. Epifanes se pokusil o násilnou helénizaci Judeje, což vyvolalo makabejské povstání a vznik nezávislého hasmonejského království.
• Posledním seleukovským králem byl Antiochos XIII., který vládl pouze nad Damaškem, než ho Pompejus sesadil a ukončil tak dvěstěpadesátiletou dynastii.