Sestercius

Sestercius byla velká bronzová mince starověkého Říma, která sloužila jako základní účetní jednotka římského měnového systému od 3. století před naším letopočtem do poloviny 3. století našeho letopočtu. Název pochází z latinského semis tertius, což znamená "poloviční třetí", protože původně měl hodnotu dva a půl asu.

Historie

Sestercius byl poprvé zaveden kolem roku 211 před naším letopočtem během druhé punské války jako součást reformy římského měnového systému. Původně se jednalo o malou stříbrnou minci o váze přibližně jednoho gramu, která měla hodnotu čtvrtiny denáru. V tomto období byl sestercius ražen jen příležitostně a nehrál významnou roli v peněžním oběhu. Situace se dramaticky změnila s měnovou reformou císaře Augusta v roce 23 před naším letopočtem, kdy byl sestercius přeměněn na velkou bronzovou minci, která se stala páteří římského mincovnictví.

Augustova reforma stanovila pevný vztah mezi jednotlivými nominály: jeden zlatý aureus se rovnal 25 stříbrným denárům, jeden denár měl hodnotu 4 sesterciů a jeden sestercius se rovnal 2 dupondiům nebo 4 asům. Tato soustava vytvořila stabilní měnový systém, který vydržel téměř tři století. Bronzový sestercius měl průměr kolem 33 milimetrů a váhu přibližně 27 gramů, což z něj činilo impozantní minci vhodnou pro reprezentativní účely.

Za vlády císaře Nerona v letech 54 až 68 našeho letopočtu dosáhlo umělecké zpracování sesterciů svého vrcholu. Portréty císařů byly vytvářeny nejlepšími rytci své doby a reversy mincí zobrazovaly významné stavby, vojenská vítězství nebo propagandistické výjevy. Slavný je například sestercius s vyobrazením přístavu v Ostii nebo sestercius zobrazující Koloseum. Tyto mince sloužily nejen jako platidlo, ale především jako prostředek císařské propagandy, která se dostávala do všech koutů říše.

Císař Traianus, vládnoucí v letech 98 až 117, využíval sesterce k oslavě svých vojenských úspěchů. Jeho sesterce zobrazují dobytí Dácie, stavbu Traiánova sloupu nebo most přes Dunaj. Právě traianovy sesterce jsou dnes považovány za vrchol římského mincovního umění. Kvalita ražby a detailnost zobrazení architektury nebo vojenských scén nemá v antickém mincovnictví obdoby. Některé reversy obsahují až několik desítek drobných postav v komplexních kompozicích.

Období adoptivních císařů od Nervy po Marca Aurelia (96 až 180 našeho letopočtu) představovalo zlatý věk sesterciů. Každý císař se snažil překonat svého předchůdce v kvalitě a originalitě motivů. Hadrianus nechal razit sesterce s personifikacemi provincií, které navštívil během svých cest po říši. Antoninus Pius vydával sesterce oslavující božskou rodinu a římské ctnosti. Marcus Aurelius používal sesterce k propagaci svých filozofických ideálů a vojenských kampaní proti germánským kmenům.

Významnou kapitolu tvoří sesterce ražené pro členky císařské rodiny. Císařovny a princezny měly právo na vlastní mincovní portréty, což bylo v antickém světě výjimečné. Faustina Starší, manželka Antonina Pia, je zobrazena na některých z nejkrásnějších sesterciů vůbec. Po její smrti byly raženy posmrtné sesterce s nápisem DIVA FAVSTINA a obrazy vztahujícími se k její apoteóze. Tyto mince dokládají významné postavení žen v dynastické propagandě.

Krize třetího století znamenala postupný úpadek kvality sesterciů. Ekonomické problémy vedly k snižování obsahu mědi a zhoršování kvality ražby. Za vlády císaře Gordiana III. kolem roku 240 vážily sesterce už jen 20 gramů a jejich průměr se zmenšil na 30 milimetrů. Valerianus a Gallienus v letech 253 až 268 ražili sesterce s tak nízkým obsahem mědi, že se barva mincí změnila z typické bronzové na šedavou. Obrazy na mincích se staly schematickými a ztratily detailnost charakteristickou pro dřívější období.

Poslední pravidelné ražby sesterciů proběhly za vlády císaře Postumiuse v galském separatistickém císařství kolem roku 260 až 268. V centrální části říše ukončil ražbu sesterciů císař Aurelianus během své měnové reformy v roce 274. Nahradil je novým nominálnem zvaným antoninianus, který však nikdy nedosáhl popularity sesterciů. Zajímavé je, že přestože se sesterce přestaly razit, zůstaly účetní jednotkou ještě několik desetiletí. Ceny se udávaly v sesterciích dlouho poté, co zmizely z oběhu.

V provinciích, zejména v Egyptě a Sýrii, se místní varianty sesterciů razily ještě na počátku 4. století. Tyto provinční ražby se výrazně lišily od centrálních emisí jak velikostí, tak kvalitou zpracování. Dioklecianus se během své měnové reformy v roce 301 pokusil obnovit ražbu velkých bronzových mincí podobných sesterciům, ale tento pokus neuspěl. Nový systém založený na stříbrném argenteu a zlatém solidu definitivně nahradil starou měnovou soustavu.

Zánik sesterciů znamenal konec epochy. Po téměř pěti stoletích existence zmizela mince, která byla symbolem římské prosperity a stability. Paradoxně právě díky své robustní konstrukci se sesterce dochovaly ve velkém počtu a dnes představují nejdostupnější způsob, jak vlastnit autentický kus římských dějin. Archeologické nálezy neustále přinášejí nové exempláře, včetně dosud neznámých variant a motivů.

Technické parametry a ikonografie

Standardní bronzový sestercius augustovské reformy měl přesně definované parametry. Váha se pohybovala mezi 25 až 28 gramy, přičemž oficiální standard byl 27,3 gramu. Průměr činil 32 až 35 milimetrů a tloušťka 3 až 4 milimetry. Slitina obsahovala přibližně 80 procent mědi, 15 procent zinku a 5 procent cínu, což vytvářelo charakteristickou zlatavě hnědou barvu označovanou jako orichalcum. Tato slitina byla tvrdší než čistá měď a lépe odolávala opotřebení.

Avers sesterciů téměř vždy nesl portrét vládnoucího císaře s odpovídající titulaturou po obvodu. Zkratky jako IMP (imperator), CAES (caesar), AVG (augustus), PM (pontifex maximus) nebo PP (pater patriae) tvořily standardní součást císařského protokolu. Zajímavostí je vývoj zobrazení portrétu - zatímco raní císaři preferovali idealizované zobrazení, pozdější vládci se nechávali zobrazovat realisticky včetně vad.

Reverzní strany sesterciů představovaly nejrozmanitější galerii motivů v římském mincovnictví. Architektonické motivy zobrazovaly slavné stavby jako Circus Maximus, amfiteátry, chrámy, akvadukty nebo vítězné oblouky. Vojenské scény ukazovaly císaře při oslovování vojáků (adlocutio), rozdávání darů (liberalitas) nebo přijímání kapitulace nepřátel. Alegorické postavy personifikovaly ctnosti, provincie nebo abstraktní pojmy jako Aeternitas (věčnost), Concordia (svornost) nebo Felicitas (štěstí).

Významnou skupinu tvoří takzvané restitutorské ražby, které obnovily motivy starších mincí. Traianus, Hadrianus a Marcus Aurelius nechávali razit sesterce s portréty svých předchůdců, zejména zbožštělého Augusta. Tyto mince měly připomínat kontinuitu císařské moci a legitimitu vládnoucí dynastie.

Zajímavosti

• Plat římského legionáře za principátu činil 900 sesterciů ročně, což odpovídalo přibližně 33 kilogramům bronzu v mincích
• Nejdražší sestercius byl v roce 2008 prodán za 2 miliony dolarů - jednalo se o vzácný kus Hadriána s obrazem Britannie
• Římský historik Suetonius uvádí, že Nero utratil 30 milionů sesterciů za jedinou večeři, což by představovalo 810 tun bronzových mincí
• Na některých sesterciích jsou patrné rytecké značky, které pomáhají identifikovat jednotlivé mincovní mistry
• Ve Vindonisse ve Švýcarsku byl nalezen poklad obsahující přes 4000 sesterciů, největší depot těchto mincí v Evropě