Severská mytologie
Severská mytologie je soubor mýtů a náboženských představ starých Seveřanů z doby před christianizací Skandinávie. Zahrnuje příběhy o bozích, obrech a hrdinech, o vzniku světa i o jeho zániku. Známe ji hlavně z islandských textů 13. století – z Poetické a Prozaické Eddy.
| Význam | předkřesťanské mýty a náboženství Seveřanů, součást germánské mytologie |
|---|---|
| Oblast | Skandinávie a Island |
| Hlavní písemné prameny | Poetická Edda a Prozaická Edda Snorriho Sturlusona, 13. století |
| Skupiny bohů | Ásové a Vanové |
| Nejvyšší bůh | Ódin |
| Konec světa | Ragnarök |
| Christianizace Severu | 9.–12. století |
Historie
Severská mytologie vyrůstá z předkřesťanských tradic germánského severu, kde se náboženství dlouho předávalo ústně: písněmi, vyprávěním a rituály v rodových a kmenových společenstvích. Neexistovala jedna posvátná kniha ani jednotná církevní organizace, takže se příběhy mohly lišit podle oblasti, rodu i doby. Přesto se v různých verzích opakují stejné motivy a postavy, které tvoří společné jádro severského mytologického světa.
Nejvíce toho víme ze středověkých islandských textů, které zachytily starší tradice v době, kdy už byla Skandinávie křesťanská. Poetická Edda je sbírka básní ze starší tradice, kterou ve 13. století sestavil neznámý autor. Prozaickou Eddu napsal ve 13. století islandský učenec, zákonopravce a historik Snorri Sturluson jako příručku skaldské poezie. Dánské mýty a pověsti zachytil na přelomu 12. a 13. století latinsky Saxo Grammaticus v díle Gesta Danorum. Odkazy na mýty nesou i runové kameny, například švédský kámen z Röku. Mytologii tak čteme přes pozdější křesťanské zápisy, přesto jsou tyto prameny nenahraditelné.
Významnou roli v tradici hrála skaldská poezie, dvorská a náročně stylizovaná básnická tvorba s aliterací a opisnými obraty zvanými kenningy. Uchovávala mytologické narážky a symboly, které byly pro tehdejší publikum srozumitelné. Mytologie tak byla i kulturním jazykem, kterým se mluvilo o cti, slávě, osudu, smrti a boji.
Christianizace Skandinávie probíhala od 9. do 12. století. Dánský král Harald I. Modrozubý prohlásil zemi za křesťanskou kolem roku 965, islandský sněm Althing přijal křesťanství roku 1000. Staré představy přesto přežívaly v místních názvech, zvycích a příbězích. V 19. století oživila zájem o severské mýty romantická vlna obdivu k Vikingům a od té doby jsou trvalým zdrojem inspirace pro literaturu, výtvarné umění i populární kulturu.
Svět bohů a hlavní motivy
Bohové se dělí na dvě skupiny: válečnické Ásy a Vany spojované s plodností. Po válce mezi Ásy a Vany se obě skupiny spojily. Bohové sídlí v Ásgardu, lidé v Midgardu uprostřed vesmíru a mimo ně stojí obři a další bytosti spojené s divočinou a chaosem. Jednotlivé světy spojuje světový jasan Yggdrasil. Mýty líčí napětí mezi řádem a nebezpečím zvenčí: bohové nejsou všemocní, musí jednat, vyjednávat i bojovat, aby udrželi svět v rovnováze.
Mezi nejznámější postavy patří Ódin, nejvyšší bůh a patron magie a run, Thór, bůh hromu a ochránce lidí, a Loki, proměnlivý původce zmatků i hybatel děje. Silným tématem je konec světa zvaný Ragnarök: svět zanikne ve velké bitvě, poté se však obnoví a znovu ho zalidní dva přeživší lidé. Tato tragická rovina, v níž i největší síly světa mají svůj čas, je pro severskou mytologii typická.
