Vévoda

Vévoda je vysoký šlechtický titul stojící v hierarchii mezi markrabím a králem, označující panovníka vévodství nebo člena nejvyšší aristokracie s rozsáhlými pozemky a často suverénními právy. Tento prestižní titul odvozený od latinského dux (vůdce) představoval ve středověku a novověku jeden z nejvyšších stupňů feudální hierarchie. V numismatice mají vévodské mince významné postavení, neboť mnozí vévodové disponovali právem ražby vlastních zlatých dukátů a stříbrných tolarů nejvyšší kvality.

Historie

Vévodský titul vznikl v pozdní římské říši, kde dux označoval vojenského velitele pohraničních provincií s rozsáhlejšími pravomocemi než běžný správce. Ve francké říši Merovejců a Karlovců se vévoda stal správcem většího územního celku zahrnujícího několik hrabství. Po rozpadu karolinské říše v 9. století vznikla kmenová vévodství - Sasko, Bavorsko, Švábsko, Franky a Lotrinsko, jejichž vévodové vystupovali jako téměř nezávislí vládci s právem volit německého krále.

V českých zemích nemělo vévodství tradici samostatného útvaru, ale český kníže získal vévodskou hodnost v rámci Svaté říše římské. Boleslav I. byl císařem uznán jako vévoda, Vratislav II. získal roku 1085 jako první český panovník královský titul, byť osobní. Od 13. století vznikala ve Slezsku slezská vévodství - těšínské, opolské, břežské a další, která byla lénem české koruny. Tato vévodství si zachovala značnou autonomii včetně práva ražby vlastních mincí až do pruského záboru Slezska 1742.

Středověká Francie vytvořila systém pair-vévodství, kde dvanáct pairů (šest duchovních a šest světských) tvořilo nejvyšší šlechtu s právem soudit krále. Burgundské vévodství pod Valois v 15. století kontrolovalo území od Burgundska po Nizozemí, soupeříc mocí s francouzským králem. Bretaňské vévodství si udrželo nezávislost až do 1532. Anglický systém rozlišoval royal dukes - členy královské rodiny a běžné vévody. První ne-královský vévoda byl vytvořen až 1351.

V renesanční Itálii vévodství představovala hlavní formu státní organizace. Milánské vévodství Viscontiů a Sforzů, Ferrarské vévodství d'Este, Mantovské Gonzagů nebo Urbinské della Rovere byly centry umění a kultury. Florentští Medicejští povýšili z republik ánských bankéřů na toskánské velkovévody. Savojské vévodství postupně expandovalo až získalo sardinskou a později italskou korunu.

Novověk přinesl inflaci vévodských titulů. Panovníci je udělovali jako odměnu za vojenské služby nebo politickou loajalitu. Albrecht z Valdštejna získal vévodství frýdlantské a meklenburské, Marlborough za vítězství nad Ludvíkem XIV., Wellington za porážku Napoleona. Francouzští králové vytvářeli vévodství-pairie pro dvorskou šlechtu. Napoleon rozdal desítky vévodských titulů svým maršálům. Mediatizace 1803-1815 transformovala suverénní německá vévodství na státy Německého spolku.

Vévodská moc a reprezentace

Vévodská pravomoc se značně lišila podle typu vévodství. Suverénní vévodové jako burgundský nebo milánský vládli jako nezávislí panovníci s právem války a míru, ražby mincí a uzavírání mezinárodních smluv. Říšská vévodství v Německu měla hlas na říšském sněmu a rozsáhlou vnitřní autonomii. Titulární vévodové bez územního základu disponovali pouze společenskou prestiží a dvorskou hodností. Vévodský titul implikoval oslovení Vaše Jasnosti nebo Výsosti.

Mincovní právo patřilo mezi nejvýznamnější vévodské regálie. Bavorské vévodství razilo zlaté dukáty s obrazem Madony, patronky Bavorska. Saské tolary s vévodským portrétem a erbem patřily k nejkvalitnějším německým mincím. Burgundské zlaté jezdce Filipa Dobrého konkurovaly francouzským mincím. Milánské testony s vévodským poprsím zavedly realistické portréty na mince. Brunswické divokomužské tolary s divým mužem držícím vyvrácený strom představovaly ikonickou ražbu.

Vévodský dvůr a ceremoniál napodoboval královské vzory. Hofstát zahrnoval maršálka, kancléře, komořího a další hodnostáře. Vévodské insignie - koruna s čepicí a hermelínovým lemem, žezlo, meč a plášť - symbolizovaly důstojnost. Rezidence demonstrovaly moc a bohatství - burgundský palác v Dijonu, Palazzo Ducale v Mantově nebo Benátkách. Vévodské kaple a mauzolea vyjadřovaly dynastickou kontinuitu. Mecenášství umělců jako Leonardo u Sforzů posilovalo prestiž.

Zajímavosti

• Burgundský vévoda Karel Smělý vlastnil diamant Sancy a Florenťák, jedny z největších diamantů své doby
• Benátský dóže byl volený vévoda republiky s unikátním volebním systémem zahrnujícím jedenáct kol losování a volby
• Vévodství Kuronsko v Lotyšsku vlastnilo v 17. století kolonie v Africe (Gambie) a Karibiku (Tobago)
• Anglický vévoda z Norfolku je dědičný Earl Marshal organizující královské korunovace již 500 let
• Liechtensteinští vévodové koupili své knížectví až 80 let poté, co získali knížecí titul
• Poslední francouzský král Ludvík Filip používal titul vévoda orleánský i jako král