Viktor Emanuel III.

Viktor Emanuel III. (1869–1947) byl italský král z rodu Savojských, který vládl v letech 1900–1946 a jehož éra zahrnula obě světové války i nástup fašismu. V numismatice je známý mimo jiné tím, že se jeho portrét objevuje na velké části italských mincí 20. století a sám se aktivně věnoval studiu mincí.

Historie

Viktor Emanuel III. se narodil 11. listopadu 1869 v Neapoli jako syn budoucího krále Umberta I. Po otcově zavraždění roku 1900 nastoupil na trůn a stal se třetím králem sjednocené Itálie. Italské království bylo tehdy mladým státem s ambicemi velmoci a s vnitřními napětími mezi severem a jihem, průmyslem a venkovem i mezi monarchií a rostoucími politickými hnutími. Panovník v konstituční monarchii měl formálně omezené pravomoci, přesto jeho rozhodnutí – zejména při krizích – mohlo výrazně ovlivnit směr země.

Za jeho vlády se Itálie zapojila do první světové války (1915–1918) na straně Dohody. Válka přinesla vysoké ztráty i společenské otřesy a v poválečném období se stupňovala nespokojenost, která vytvářela prostor pro radikalizaci. V těchto podmínkách se na politickou scénu dostal Benito Mussolini a fašistické hnutí. Klíčovým bodem se stal rok 1922, kdy po tzv. pochodu na Řím panovník pověřil Mussoliniho sestavením vlády. Tím se otevřela cesta k postupnému oslabení parlamentní demokracie a k vytvoření diktatury, přestože formálně monarchie dál existovala.

V následujících letech se Itálie proměnila ve stát, kde se propaganda a státní symbolika promítaly do veřejného prostoru i do peněz. Vrcholem zahraničněpolitické expanze byla válka proti Etiopii a vyhlášení „říše“ (1936), s čímž se pojila i titulatura, která se objevovala v oficiálním prostředí. Zároveň se režim stále pevněji vázal na nacistické Německo, což Itálii vtáhlo do druhé světové války. Válečné neúspěchy a vnitřní kolaps režimu vedly v roce 1943 k pádu Mussoliniho. Král tehdy nechal Mussoliniho zatknout a jmenoval novou vládu, ale důvěru veřejnosti to už plně neobnovilo: část společnosti vnímala monarchii jako spoluodpovědnou za předchozí vývoj.

Po roce 1943 byla Itálie rozdělená a země se stala bojištěm i prostorem občanského konfliktu. Monarcha se snažil zachránit instituci korunovaného státu tím, že v roce 1946 abdikoval ve prospěch syna. Následovalo referendum, v němž se Italové vyslovili pro republiku. Tím skončila Savojská monarchie a Viktor Emanuel odešel do exilu, kde krátce poté zemřel. Jeho historický obraz je dodnes rozporuplný: na jedné straně stojí dlouhá vláda v mimořádně těžké době, na straně druhé rozhodnutí a kompromisy, které umožnily nástup diktatury a přivedly zemi k válečné katastrofě.

Vedle politických dějin má však Viktor Emanuel III. i výraznou „kulturní“ stopu: patřil k panovníkům se silným zájmem o numismatiku. Je spojován s podporou odborné práce na rozsáhlém soupisu italských mincí a s budováním mincovní sbírky, což z něj činí jednu z nejvýraznějších panovnických osobností v dějinách italské numismatiky.

Mince Viktora Emanuela III. a numismatický význam

Pro sběratele je Viktor Emanuel III. atraktivní především šíří mincovních typů, které vznikaly během jeho vlády. Na líci italských mincí se objevují různé podoby jeho portrétu a titulatury, zatímco rubní strany nesou státní znaky a motivy typické pro dobu – od klasických alegorií a heraldiky až po výrazně „státní“ symboliku 20. století. V praxi se setkáme s oběžnými nominály v lirách a centesimech i s hodnotnějšími stříbrnými a zlatými ražbami, u nichž hraje roli nejen kov a ročník, ale i historický kontext emise.

Zvláštní kapitolou jsou období první světové války a následné ekonomické změny, kdy se měnily materiály i skladba oběživa. U pozdějších emisí se do vzhledu mincí promítá i doba fašismu, včetně proměn státních motivů a někdy i nápisové stylizace. Právě proto se jeho mince často sbírají „po etapách“: předválečné ražby, válečné a poválečné emise, a nakonec mince z období režimní symboliky. Výhodou je, že jde o velmi dobře zdokumentované období, takže ročníky, varianty a mincovní značky umožňují systematické sbírání.

Numismatický přesah Viktora Emanuela III. však není jen v tom, že byl „na mincích“. Jeho osobní zájem o mince přispěl k tomu, že se italská numismatika ve 20. století výrazně profesionalizovala a získala pevnější katalogizační zázemí. V kombinaci s bohatou mincovní produkcí jeho vlády tak vzniká jedinečný celek: panovník, jehož politické dějiny jsou kontroverzní, ale jeho stopa v mincích a v numismatickém bádání je mimořádně výrazná.