Vlašský dvůr

Vlašský dvůr je historický areál v Kutné Hoře, který sloužil jako královská rezidence při pobytu panovníka ve městě a zároveň jako sídlo královské mincovny. Vznikl v souvislosti s rozvojem kutnohorské těžby stříbra a po staletí patřil k nejdůležitějším místům českého mincovnictví.

Historie

Vlašský dvůr se stal symbolem Kutné Hory v době, kdy město díky stříbru patřilo k ekonomickým oporám Českého království. Založení areálu se obvykle klade na konec 13. století, tedy do období prudkého rozvoje hornictví a potřeb královské správy, která chtěla mít ražbu mincí pod přímou kontrolou. V literatuře se zároveň objevuje úvaha, že na místě mohl stát ještě starší hrádek, který byl později využit a rozšířen pro mincovní účely. To dobře zapadá do logiky středověku: strategická a opevněná místa se často přetvářela podle aktuální potřeby státu.

Areál nebyl od počátku hotový jedním stavebním zásahem. Přestavby probíhaly postupně tak, jak rostl význam Kutné Hory a jak se rozšiřoval mincovní provoz. Nejstarší část stavby, tradičně spojovaná s označením Curia Gallica, je doložena k roku 1401 a odpovídá přízemí jižního traktu. Právě zde vznikl základ pozdějšího komplexu s uzavřeným nádvořím, na které navazovaly dílny, sklady i reprezentativní prostory.

Ve 14. století se Vlašský dvůr proměnil v důstojné centrum královské moci. Na severní straně přibyly reprezentativní a soukromé prostory a celý objekt získal jasnější strukturu, která kombinovala provozní zázemí s panovnickou rezidencí. Od městské zástavby byl oddělen vodním příkopem, který měl nejen obrannou funkci, ale také chránil areál před požárem – což bylo u místa, kde se pracovalo s ohněm, uhlím a kovem, mimořádně důležité. Důležitým impulzem pro rozvoj objektu byl výrazný zájem krále Václava IV. o Kutnou Horu na sklonku 14. století. Vlašský dvůr se stal dějištěm řady státních jednání; s Kutnou Horou se spojuje i známý Dekret kutnohorský, který připomíná, že město nebylo jen „hornické“, ale i politicky významné.

Na stavbách se podílela i parléřská huť, která v Kutné Hoře pracovala na více významných projektech. To se projevilo v ambici provedení: panovník potřeboval prostředí, jež odpovídá prestiži královské mincovny, a zároveň muselo být praktické pro provoz. Hlavní mincovní činnost se soustředila do tzv. šmiten na nádvoří, tedy dílen, které byly rozpoznatelné i tím, že nad vstupy nesly znaky původních mincovních míst. Dochované znaky připomínají, jak širokou síť mincovních tradic český stát využíval a jak se část odbornosti „stahovala“ právě do Kutné Hory. Šmitny byly vysoké, měly velké štíty se sedlovými střechami a horní okna sloužila k osvětlení i k odchodu dýmu a prachu z výroby.

V severním křídle se nacházely také sklady (například pro měď a dřevěné uhlí) a v patře na arkádách byly umístěny klíčové kanceláře a zázemí správy: archiv, účetárna a místnosti nejvyšších úředníků včetně mincmistra a vardajna. Z hlediska bezpečnosti byla důležitá i pokladnice pod kaplí v přízemí severního traktu, určená k uchovávání drahého kovu a nově vyražených mincí. Královské pokoje sloužily jako rezidenční zázemí přibližně do poloviny 16. století; později už nebyly využívány obytně a od 17. století sloužily spíše jako byt správce.

Součástí areálu je i kaple, zasvěcená svatému Václavu a svatému Ladislavu, která byla slavnostně vysvěcena za přítomnosti Vladislava II. Jagellonského. Mincovna ve Vlašském dvoře byla zrušena roku 1727 a úřad nejvyššího mincmistra zanikl roku 1783. V závěru 19. století prošel objekt výraznou novogotickou přestavbou (1893–1897) vedenou Ludvíkem Láblerem; z původních částí se však zachovaly klíčové prvky, které dodnes umožňují chápat Vlašský dvůr jako místo, kde se propojovala královská reprezentace s „tvrdým“ provozem mincovnictví.

Mincovna, provoz a stavební uspořádání

Vlašský dvůr byl výjimečný tím, že v jediném uzavřeném areálu spojoval panovnickou rezidenci s výrobou peněz. Pro mincovnictví to znamenalo krátkou cestu mezi správou, kontrolou kovu a samotnou ražbou: rozhodnutí se promítala do praxe rychle a pod dohledem nejvyšších úředníků. V areálu se proto střetávaly dva světy – slavnostní reprezentace a každodenní práce s kovem, ohněm a přesným počítáním hodnot.

Organizace prostoru odpovídala potřebám bezpečnosti i výroby. Šmitny na nádvoří byly srdcem ražby a svou výškou, světlíky a odtahem kouře připomínají, že se zde nejednalo o drobnou dílnu, ale o intenzivní provoz. Sklady uhlí a kovů navazovaly logicky na kovárenský a mincovní proces, zatímco kanceláře mincmistra a vardajna představovaly kontrolní a účetní „mozek“ mincovny. Zvláštní roli měla pokladnice pod kaplí, kde se uchovával drahý kov i hotové mince – právě to ukazuje, jak zásadní bylo propojení fyzické bezpečnosti s administrativním dohledem.

Vlašský dvůr je dnes ceněn nejen jako památka, ale i jako hmatatelný doklad toho, že ražba mincí byla státní prioritou. Kdo kontroloval mincovnu, kontroloval důvěru v měnu. Kutná Hora se díky stříbru stala „ekonomickým nervem“ království a Vlašský dvůr byl místem, kde se tato ekonomická síla přetvářela do konkrétních mincí. Právě proto má areál výjimečné postavení i v numismatice: neukazuje jen mince jako předměty, ale celé zázemí jejich vzniku, správy a ochrany.