Vlašský dvůr

Vlašský dvůr je monumentální stavební komplex s uzavřeným nádvořím v Kutné Hoře, který od konce 13. století sloužil jako královská mincovna a rezidence panovníků při jejich pobytech ve městě. Název Curia Gallica (Vlašský dvůr) odkazuje na italské mincovní odborníky, kteří sem byli povoláni pro zavedení ražby pražského groše. V numismatice představuje Vlašský dvůr nejdůležitější mincovní centrum středověkých Čech, kde se razily miliony pražských grošů a další mince po dobu téměř 500 let.

Historie

Založení Vlašského dvora je kladeno na konec 13. století v souvislosti s prudkým rozvojem těžby stříbra v Kutné Hoře. Na místě dnešního komplexu pravděpodobně stál původní hrádek starší než samotné město, který byl při vzniku města druhotně využit jako základ pro novou mincovnu. První písemná zmínka o stavbě pochází až z roku 1401, kdy je přízemí jižního traktu popisováno jako prostor tvořený řadou dílčen pro ražbu mincí - tzv. šmiten.

Zásadní přestavba celého objektu probíhala postupně podle potřeb mincovního provozu a královské reprezentace. Během první čtvrtiny 14. století byly přistavěny na severní straně prostory reprezentační a soukromé. Od města byl Vlašský dvůr oddělen vodním příkopem, který plnil obrannou funkci před nepřítelem i požárem. Další stavební činnost vrcholila okolo roku 1400 za krále Václava IV.

Stavba královské kaple s kaplí sv. Václava a sv. Ladislava byla dokončena s velkým zpožděním až za Václava IV. (1378-1419), který Kutnou Horu učinil svým častým sídlem v posledním desetiletí 14. století. V této době odehrála se zde řada důležitých státnických setkání, včetně jednání o Dekretu kutnohorském roku 1409, který změnil poměr hlasů na pražské univerzitě ve prospěch českého národa.

Vlašský dvůr prováděla pařléřovská huť, která zároveň stavěla sousední kostel sv. Jakuba a začínala se stavbou chrámu sv. Barbory. Tato skutečnost zajistila vysokou architektonickou kvalitu komplexu, který kombinoval funkční provozní prostory s reprezentativními sály hodných královské rezidence.

Hlavní mincovní činnost probíhala ve šmitnách na nádvoří, které nesly nad vchody znaky původních mincovních měst. Dochovaly se znaky Litoměřic, Písku, Kladska, Jihlavy, Opavy, Mostu a snad Hradce Králové. Šmitny byly 4 metry vysoké prostory s vysokými štíty se sedlovými střechami. Horní okno sloužilo k osvětlení a zároveň pro odchod dýmu a prachu z mincovní činnosti.

Ve spodní části severního křídla byly sklady pro měď a dřevěné uhlí, v poschodí na arkádách byl umístěn archiv, účtárna (puchalterna) a kanceláře nejvyšších úředníků - mincmistra a vardajna. Roku 1578 byly šmitny v jižním a západním křídle zvýšeny o jedno patro pro rozšíření administrativních prostor.

Královské pokoje sloužily do roku 1545, později pak nebyly obývané a od 17. století sloužily pouze jako byty správce. Pod kaplí v přízemí severního traktu byla pokladnice, která sloužila k uchování drahého kovu a nově vyražených mincí. Do královského paláce byl původně z bezpečnostních důvodů přístup pouze z druhého patra věže.

Součástí královské rezidence je reprezentační sál, který vznikl při přestavbě okolo roku 1400. Kaple byla vysvěcena v přítomnosti krále Vladislava II. Jagellonského (1471-1516) a byla zasvěcena sv. Václavu a sv. Ladislavu. Mincovna ve Vlašském dvoře fungovala až do roku 1727, kdy sem byl přesunut úřad nejvyššího mincmistra. Definitivní konec mincovní činnosti nastal roku 1783.

V letech 1893-1897 byl celý objekt přestavěn v novogotickém slohu architektem Ludvíkem Láblerem. Z původních částí zůstaly pouze přízemní východní věže, kaple, královský palác a části jižního křídla. Přestavba dala Vlašskému dvoru současnou romantickou podobu, která však částečně setřela původní středověký charakter stavby.

Mincovní provoz a technologie

Vlašský dvůr byl centrem revolučních změn v českém mincovnictví. Italští odborníci, především z Florencie, přinesli pokročilé technologie ražby a organizace výroby. Zavedení pražského groše roku 1300 znamenalo přechod od malých brakteátů k těžké stříbrné minci evropského formátu. Roční produkce dosahovala v období rozkvětu až 5 milionů grošů.

Mincovní proces probíhal v jednotlivých šmitnách, kde pracovaly party pregéřů (ražečů). Každá šmitna měla vlastní razidla a zodpovídala za kvalitu své produkce. Střížky byly připravovány ve zvláštních dílnách, kde se stříbrné pruty roztepávaly na požadovanou tloušťku a vystřihovaly se kolečka. Samotná ražba probíhala ručně pomocí kladiva a razidel až do zavedení šroubových lisů v 16. století.

Kontrola kvality byla přísná - vardajn pravidelně zkoušel ryzost kovu a váhu mincí. Každá šmitna měla vlastní značku, což umožňovalo dohledat původ případných nekvalitních ražeb. Falšování nebo znehodnocování mincí bylo trestáno smrtí - viníci byli vhazováni do vroucího oleje přímo na nádvoří Vlašského dvora.

Technologický vrchol představovalo období 16. století, kdy byly instalovány první mechanické stroje na přípravu střížků a válcování plechu. Vlašský dvůr se stal vzorem pro další mincovny v habsburské monarchii. Poslední technickou inovací bylo zavedení vřetenových lisů kolem roku 1700.

Zajímavosti

• Ve Vlašském dvoře bylo vyraženo celkem přes 200 milionů pražských grošů během 450 let provozu
• Název "Vlašský" vznikl podle italských (vlašských) odborníků, nikoliv podle Valachů
• V pokladnici bylo roku 1547 uloženo 12 tun stříbra v prutech a mincích
• Dekret kutnohorský byl podepsán 18. ledna 1409 přímo v královské kapli
• Při požáru roku 1770 se roztavilo přes 50 000 tolarů uložených v pokladnici
• Poslední mince vyražená ve Vlašském dvoře byl krejcar z roku 1783