Železo

Železo je kovový prvek s chemickou značkou Fe (z latinského ferrum) a atomovým číslem 26, který se v mincovnictví používá především jako nouzový materiál během ekonomických krizí, válek nebo nedostatku ušlechtilých kovů. Tento nejrozšířenější kov zemské kůry s charakteristickou vysokou pevností a magnetickými vlastnostmi představuje v numismatice specifickou kategorii, neboť jeho náchylnost ke korozi činí železné mince krátkodobými platidly. V moderním mincovnictví se železo používá zejména ve formě pozinkované oceli, která kombinuje nízké náklady s přijatelnou odolností, což z něj činí ekonomicky nejvýhodnější materiál pro drobné nominály.

Historie

První dokumentované použití železa pro mince pochází ze starověké Sparty 8. století př. n. l., kde Lykúrgovy zákony nařizovaly používání železných obolů místo stříbrných. Tyto "pelanors" byly záměrně těžké a objemné - talent železa měl hodnotu pouhé drachmy stříbra. Plutarchos uvádí, že železo bylo kaleno v octě, aby se stalo křehkým a nepoužitelným pro jiné účely než platidlo.

Čínská dynastie Han (206 př. n. l. - 220 n. l.) razila železné mince "tie qian" během ekonomických krizí. Váha až 30 gramů činila tyto mince nepraktickými, což vedlo k inflaci. Archeologické nálezy dokládají masivní korozní degradaci - většina exemplářů je dnes nečitelná. Japonsko experimentovalo s železnými sen během období Nara (710-794).

Středověká Evropa znala železo pouze jako nouzové platidlo během obléhání. První doložené jsou železné denáry z obleženého Pavie (1524-1525), kde František I. Francouzský nařídil ražbu z rozbitých děl. Třicetiletá válka přinesla desítky emisí "Notmünzen" - železných nouzovek s papírovým jádrem nebo postříbřeným povrchem.

Systematické použití železa začalo během napoleonských válek. Prusko zavedlo 1807 železné groschen jako náhradu za stříbro zabavené Francouzi. Kampan "Gold gab ich für Eisen" (Zlato jsem dal za železo) vyměňovala šperky za železné památeční kroužky. Rakousko razilo 1814-1816 železné krejcary s měděným povlakem - zachovalo se minimum kvůli totální korozi.

První světová válka způsobila masové rozšíření železných mincí. Německo od 1915 nahradilo měděné feniky pozinkovaným železem. Rakousko-Uhersko následovalo 1916 s železnými haléři a korunami. Tyto "Kriegsgeld" byly galvanicky pokovené zinkem nebo niklem. Francie razila železné 5 a 10 centimů s centrálním otvorem pro úsporu kovu.

Meziválečné období vidělo železo v hyperinflačních ekonomikách. Výmarská republika 1919-1923 produkovala železné rentenpfennigy, Sovětský svaz železné kopějky 1921-1925. Španělská občanská válka přinesla unikátní železné pesety obou stran konfliktu. Čínští warlordové razili železné dolary s fantazijními nominály.

Druhá světová válka znamenala vrchol železných ražeb. Třetí říše vyráběla kompletní sadu železných nominálů 1-50 pfennig. Okupovaná území dostávala výhradně železné mince - symbol ekonomického vykořisťování. USA nahradily měděné centy pozinkovanou ocelí (1943) - magnetické vlastnosti způsobovaly problémy v automatech.

Poválečná éra přinesla technologický pokrok. Nerezová ocel (18% chrom, 8% nikl) umožnila trvanlivé železné mince - italské 50 a 100 lir (1954-2001). Feromagnetická ocel s mědí nebo niklovým povlakem dominuje moderním drobným mincím. Kanada 2012 přešla kompletně na ocelová jádra, EU používá ocel pro 1-5 centů.

Technické vlastnosti a problémy

Čisté železo má hustotu 7,87 g/cm³, bod tání 1538°C a tvrdost 4 na Mohsově stupnici. Pro mincovnictví je příliš měkké - používají se slitiny s uhlíkem (ocel) obsahující 0,05-2% C. Feromagnetismus umožňuje magnetickou separaci v automatech, ale komplikuje elektronické platební systémy.

Koroze představuje hlavní problém - vzdušná vlhkost vytváří oxid železitý (rez) objemnější než kov, což vede k rozpadu mince. Rychlost koroze 0,1-1 mm/rok v běžném prostředí znamená životnost 5-20 let. Mořská voda nebo kyselé prostředí zkracuje životnost na měsíce. Galvanické pokovení prodlužuje životnost na 20-50 let.

Ražba železa vyžaduje vyšší tlaky než u měkkých kovů - 200-400 tun oproti 100-150 pro měď. Rychlé opotřebení razidel zvyšuje náklady. Ocel s obsahem uhlíku nad 0,3% praská při ražbě. Optimální je nízkouhlíková ocel (0,05-0,15% C) žíhaná pro snížení tvrdosti. Moderní mincovny používají postupné ražby v několika krocích.

Povrchové úpravy zahrnují galvanické pokovení (Zn, Ni, Cu, Cr), chemické pasivace (fosfátování, chromátování), organické povlaky (laky, pryskyřice). Sherardizace - difuzní zinkování při 380°C - vytváří slitinu Fe-Zn odolnou 10× déle než galvanický zinek. Moderní PVD/CVD povlaky dosahují tloušťky 1-5 μm s excelentní adhezí.

Zajímavosti

• Spartské železné mince vážily až 600 gramů - největší oběžné mince v historii, hodnota 1/1200 váhy ve stříbře
• Americké ocelové centy 1943 obsahují 0,05% stříbra jako nečistotu - dnes stojí 10-85 USD podle zachovalosti
• Nacistické železné 50 pfennig měly hliníkové jádro potažené železem - unikátní sendvičová konstrukce
• SSSR vyrobil 1941 železné "mince" z tanků T-34 - pancéřová ocel jako nouzové platidlo během blokády Leningradu
• Japonské železné 1 sen (1944-1945) byly vyráběny z munice - obsahují stopy střelného prachu
• Moderní čínské 1 fen (do 2012) z oceli stály ve výrobě více než jejich nominální hodnota - ztráta 0,03 yuanu/kus