6 krejcar

6 krejcar (šestikrejcar) je stříbrná mince, která se v českých zemích výrazně uplatnila od druhé poloviny 17. století a v různých podobách se vracela i později. Patřil k praktickým středním nominálům a v dobové mluvě se pro něj vžil také název „dvougros“ či „dvoučeskej“.

Historie

6 krejcar byl v českých zemích poprvé ražen za vlády Leopolda I. na základě císařského nařízení z 28. března 1659. Pro tento nominál byly stanoveny konkrétní parametry: hmotnost 3,733 g a ryzost vyjádřená jako „zrno“ 0,438. Šlo o dobu, kdy se po měnových otřesech první poloviny 17. století kladl větší důraz na přehledné nominály a kontrolovanou kvalitu kovu, aby oběživo působilo věrohodně a bylo přijímáno bez váhání.

V Praze se šestikrejcar razil v řadě ročníků a s návazností na konkrétní mincmistry: 1664–1665 (mincmistr K. Margalík), dále 1674, 1678 a 1681–1687 (A. Janinalli), následně 1688–1689 a 1691–1693 (M. Waist). Pro pochopení dobové terminologie je důležité, že se v té době pro 3 krejcary často pořád používal výraz „groš“. Proto se u šestikrejcaru v Čechách od druhé poloviny 17. století ujal název „dvougros“ (případně „dvoučeskej“), tedy jakési „dvoje groše“ v krejcarovém počítání.

Zajímavý zlom přinesla instrukce z 19. září 1693, která upravila hodnotu šestikrejcaru na 7 krejcarů, aniž by se změnila číselná (nominální) hodnota na minci. V praxi to znamenalo, že lidé drželi v ruce stále „šestku“, ale účetně se s ní mělo nakládat jako se sedmi krejcary. Takové zásahy ukazují, jak citlivě stát pracoval s tarifem oběživa – a jak se mohly od sebe lišit to, co je napsané na minci, a to, jakou hodnotu měla v dané chvíli podle nařízení.

Vedle českých mincoven se šestikrejcar hojně razil i ve slezských mincovnách, především ve Vratislavi, dále v Kladsku, Opolí a Břehu. V těchto mincovnách se s ražbou setkáme také za vlády Josefa I. a Karla VI. Po přestávce byla ražba obnovena i v Praze s ročníky 1732–1736 a 1740 (F. Scharff) a současně také ve Vratislavi, což naznačuje, že nominál měl v oběhu stále své místo.

Za vlády Marie Terezie se v Čechách razilo už jen v pražské mincovně, a to ročníky 1743–1744 (F. Scharff) a 1746–1747 (I. Kramer). Současně vznikaly ražby se jménem jejího manžela Františka I. Štěpána Lotrinského s ročníky 1747–1748 (I. Kramer). Následně však přišla další úprava: instrukce z 30. července 1748 snížila „zrno“ (tedy kvalitu mince) a další instrukce ze 7. listopadu 1750 šestikrejcar nahradila 7 krejcarem. I tady je vidět typický vývoj středních nominálů – stát je upravuje, slučuje nebo nahrazuje tak, aby nominálová řada odpovídala aktuálním potřebám a kovovým možnostem.

Šestikrejcar se pak ještě několikrát vrátil. Stříbrný 6 krejcar byl obnoven za Františka II. a v Praze ražen podle instrukce z 20. dubna 1795, přičemž je uváděn v jediném ročníku 1795 (mincmistr I. Kendler). Později byl nahrazen měděným šestikrejcarem podle císařské instrukce z 21. prosince 1799 a v Praze byl ražen s ročníkem 1800 (I. Kendler) o váze 13,13 g. Další návrat ke stříbru je spojen s Ferdinandem V., který obnovil stříbrný šestikrejcar dekretem z 1. června 1848 (ražen ročník 1848, mincmistr F. Leitner). Za Františka Josefa I. pak došlo ke snížení hmotnosti (uvádí se pokles z 2,23 g na 1,91 g) a ročník 1849 (A. Franc) je připomínán jako poslední šestikrejcar ražený v našich zemích.

Parametry, rozpoznání a sběratelský význam

6 krejcar je nominál, který sběratelsky láká hned několika vrstvami. Na jedné straně jde o typickou oběžnou minci, která se v určitých obdobích razila ve velkém a běžně se opotřebovala. Na druhé straně má velmi „studijní“ dějiny: změna tarifu roku 1693 bez změny čísla na minci, střídání mincoven v Čechách a ve Slezsku i opakované návraty (stříbro → měď → znovu stříbro) z něj dělají dobrý příklad toho, jak pružně se měnový systém přizpůsoboval realitě.

Pro určení bývá klíčové období a mincovní místo. Pražské ročníky ze 17. století se vážou k uvedeným mincmistrům a často se poznají podle stylu a detailů opisů; slezské ražby se zase sbírají jako samostatná „větev“ se svými mincovnami. U pozdějších návratů (1795 stříbro, 1800 měď, 1848–1849 stříbro) je výhodou, že jsou ročníkově úzce vymezené, a proto se v rámci sbírky dobře vyjímají jako jasné mezníky.

V zachovalosti je třeba počítat s tím, že jde často o mince „z práce“: setřelé opisy, otlaky na hraně a drobné rýhy jsou běžné. U stříbrných kusů je ceněná přirozená patina, zatímco u měděných je důležité hlídat korozi a neodborné zásahy do povrchu. Pokud se podaří získat kus s ostrými detaily a čitelnými nápisy, bývá to u šestikrejcaru znatelný kvalitativní skok – a sběratelsky také nejvděčnější varianta.